|
|
Duch a tělo Pinkavy a Bolfa
V plzeňské Galerii „13“ se potkali fotograf Ivan Pinkava
(1961) a malíř Josef Bolf (1971). Dvojice autorů, kteří
dlouhodobě přitahují diváckou pozornost jak svými
existenciálně angažovanými tématy, tak jejich osobitým
zpracováním. Aktuální výstava s názvem Ještě místo – Pustá zem
spadá pod hlavičku Decadence Now! a patří k nejlepšímu, co
tento ambiciózní projekt kurátora Otta M. Urbana po republice
nabízí.
Pinkavovy černobílé snímky, pečlivě a čistě komponované a
stylizované v jakémsi naléhavém, metafyzickém oparu,
galerijnímu prostoru dominují. Mají za námět především stopy
po člověku, který odešel, zmizel ze záběru a zanechal za sebou
jeviště
 dekorované
posledními, symbolickými objekty: matrací, dekou, židlí, párem
bot, usychající větví. Pinkavovo dílo se od poloviny
osmdesátých let po současnost dramaticky a logicky vyvíjelo:
autor prošel ve svých fotografiích postupně všechny fáze
lidského života – od zrození po smrt. Nyní stojí na prahu
nicoty. Anebo věčnosti? Jeho záběry z posledních let totiž
jako by daleko víc věcí otvíraly, než uzavíraly. Prázdnota
v Pinkavově podání klade jednu otázku za druhou.
Obrazy Josefa Bolfa mají jiná, niternější témata: noční můry
tu krouží nad přízračným, cizím a ledovým prostorem
socialistického sídliště a snášejí se mezi jejich fyzicky i
duševně zubožené obyvatele. Bolf je malířem úzkosti a strachu,
vizionářem apokalypsy, rozvratu, konce. Na rozdíl od Pinkavy
jsou jeho obrazy „plné“ a „pohyblivé“. A to jednak zásluhou
některých bohatě dějových scén, jednak díky užitým technikám:
lavírované barvy navozují dojem, že plátno pláče, zatímco
proškrabávané práce se do diváka zaříznou jak ostří břitvy.
Jsou to malby velmi fyzické, velmi zraňující. A s fotografiemi
Ivana Pinkavy si rozumějí dobře – jako si tělo rozumí
s duchem.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik |
