|
|
Kde Evropa naše?
Fidlovačka Josefa Kajetána Tyla byla při svém prvním uvedení
v prosinci 1834 diváky přijata příznivě, leč kritikou
odmítavě. Příběh lásky Jeníka a Lidunky – narážející na
překážky způsobené jak ambicemi Lidunčiny tety Antonie
Mastílkové provdat svou neteř za barona, tak vlasteneckým
odporem Jeníkova otce, ševce Kroutila k poněmčelé měšťce
Mastílkové – působil již tehdy naivně a sentimentálně.
Píseň Kde domov můj, která v kulminačním bodě příběhu – na
nuselské slavnosti pražských ševců zvané Fidlovačka – zazněla
z úst slepého muzikanta Mareše, ovšem způsobila, že se tato
druhá dramatikova hra, poznamenaná leckterým neduhem
začátečnického opusu, nikdy z českých jevišť nadobro
nevytratila. Píseň, k níž hudbu složil František Škroup, se
stala natolik populární, že zaznívala při všech národně
laděných společenských příležitostech. A možná právě
spontánnost, s níž začala být považována – a to ještě před
vznikem Československa – za národní hymnu, přivedla režiséra
Jiřího Havelku a dramaturgyni Divadla na Vinohradech Kláru
Novotnou k nápadu, jak Fidlovačku na této scéně adaptovat pro
současného diváka. Vybrané pasáže Tylovy hry prostříhali
s jednáním Evropského parlamentu o používání symbolů Evropské
unie, tedy především Beethovenovy Ódy na radost jako její
hymny. I když jde o fiktivní scény, vycházeli při nich ze
záznamů rozpravy, která k této záležitosti proběhla
v Evropském parlamentu 9. 10. 2008.
 Nápad
postavený na konfrontaci kořenů naší spontánně přijaté národní
hymny s diskusí o „svrchu dosazené“ evropské hymně, je
v zásadě šťastný, možnosti, které skýtá, se ale více rozvíjejí
až ve druhé části inscenace. V té první se teprve „rozdávají
karty“ a střídání prostomyslného příběhu Jeníka a Lidunky
(Lukáš Příkazký a Lucie Štěpánková je ztvárnili se záměrnou a
lehce ironizující naivitou) se sofistikovanými výstupy
vzájemně se napadajících levicových a pravicových evropských
poslanců působí poněkud mechanicky. Již v této části se nám
ovšem vryje do paměti výkon Michala Novotného, který v roli
českého poslance Jaroslava Kleina velmi energicky předvádí, že
za razantní rétorikou tohoto rádoby konzervativního
euroskeptika se skrývá polovzdělanost, xenofobie a podvědomé
ulpívání na naších nacionálních mýtech.
Prostor k zamyšlení nad rozdílem mezi vlastenectvím coby
přirozenou a kladnou emocí a „vlastenectvím“ jako ideovým
konstruktem vhodným k různorodým politickým manipulacím se pak
plně otevírá ve druhé části inscenace. V „Tylově části“
předváděného příběhu dělá Zlata Adamovská co může, aby dodala
věrohodnost proměně protivné poněmčelé Mastílkové v milou
Češku: díky její muzikálnosti se jí to daří především ve
zpívaných partech. Pavel Rímský zaujme výrazovým minimalismem,
s nímž vytváří sympaticky obraz pražského Němce Andrease.
Svatopluk Skopal pak rozehrává temperament ševce Kroutila
natolik, že z jeho emocionálního vlastenectví činí vlastně
zrcadlový (ještě ale stále kladný) předobraz ideologií
degenerovaného (a záporného) vlastenectví Kleinova.
Ani poslanci evropského parlamentu nejsou pojati dle svého
postoje k evropské hymně černobíle: mezi její příznivce patří
jak střízlivě argumentující Němec Jiřího Žáka, tak švédská
barbína (Jana Malá), zviditelňující především své krásné
dlouhé nohy, nebo Španěl trpící citátománií (Jiří Plachý). A
mezi jejími odpůrci se najde britská poslankyně v podání Hany
Maciuchové vtipně argumentující, že nejadekvátnějším hudebním
ekvivalentem hesla EU „Jednota v rozmanitosti“ není
Beethovenův klasicismus, nýbrž Schönbergova dodekafonie.
Za svornici všech kontroverzí, jež se otevírají divákovu
samostatnému soudu, lze považovat dvojroli Jiřiny Jiráskové,
která v „evropských“ pasážích inscenace předsedá Evropskému
parlamentu a výstižnými anekdotami ironicky pointuje výstupy
poslanců, v „Tylově pásmu“ pak zastupuje slepého houslistu
Mareše a začíná zpívat Kde domov můj…
Bronislav Pražan, publicista
Foto Viktor Kronbauer |
