 Petr
Vronský,
dirigent
Začínal jste jako houslista, dokonce jste zvítězil v soutěži
Beethovenův Hradec. Co vás nakonec přesvědčilo, že jste zvolil
dirigování?
Už jako student konzervatoře jsem hrál na housle v Moravské
filharmonii Olomouc a později v operním orchestru Divadla J.
K. Tyla v Plzni. Práce tamějších dirigentů Jiřího Kouta a
Bohumíra Lišky byla pro mě tak inspirující, že jsem se rozhodl
studovat na AMU obor dirigování. Bylo to zejména kvůli veliké
rozmanitosti práce dirigenta oproti určité jednostrannosti
práce houslisty.
Máte chuť vracet se k houslím, jak to dělají jiní dirigenti,
kteří se svými nástroji stále koncertují?
Cožpak chuť. Ale na housle, aby se to dalo poslouchat, se musí
cvičit! A protože většinu koncertů diriguji zpaměti, studiu
partitur věnuji hodně času, a ten už pak na housličky nezbývá.
Dá se tedy říci, že hraji rekreačně. Zahraju si koledy nebo
písničky ve vinném sklípku s cimbálem, ale na Paganiniho nebo
Čajkovského už opravdu nemám. A ještě něco: neznám moc
houslistů, kteří by dirigovali i hráli. U klavíristů to je
zřejmě jinak postavené – nechci je snižovat, ale tam ten tón
jednoduše „brnknete“, kdežto na houslích ho musíte najít.
Prostě s houslemi je dirigování těžší.
Už během studií jste měl příležitost vyzkoušet si dirigování
operního i symfonického orchestru, první angažmá jste měl
v opeře. Na kterou z těch dvou „parket“ raději stoupáte?
Ano, mé začátky byly v opeře. A díky za ně! Tam jsem se naučil
to pravé dirigentské řemeslo, jeho základní gramatiku. V opeře
totiž stále platí: Co neukážeš – to nemáš. Také si tam
vypěstujete cit pro doprovod ať už pěvců, nebo tanečníků.
Řídíte a koordinujete řadu složek. Mimo orchestr jsou tu
pěvci, sbor, jevištní akce... Dirigování symfonického
orchestru je po této stránce jednodušší, koncentrovanější. Ale
zase tam většinou není k dispozici nosný text a děj jako
v opeře. Vlastní dirigentská práce je stejná, ale i současně
se i hodně liší. Jsem šťasten, že jsem mohl dělat obojí.
 Jaké
jsou vaše zkušenosti z týmové spolupráce s operními režiséry?
Došlo mezi vámi někdy k nedorozumění?
Jsem ze staré školy, tvrdím, že jevištní akce a výraz musí
vycházet z hudby. Jestliže například pod slovem „odcházím“ zní
tklivá smutná hudba, znamená to, že se loučím nerad, případně
s bolestí. Nelze to inscenovat vzdorně a s dupnutím! Což by
v činohře možné bylo. V tomto směru jsem měl na režiséry
štěstí a vždy jsme se dohodli. Co dnes někdy vidíte na scénách
operních domů, kde je režisér neomezený vládce, bezostyšně
znásilňující hudbu ve snaze zalíbit se, či spíše šokovat
publikum něčím novým, to mě naštěstí nepotkalo. Vlastně jednou
skoro ano. Byl jsem pozván na základě úspěšné spolupráce
v jednom prestižním zahraničním operním divadle řídit Prodanou
nevěstu, která byla ovšem inscenována jako sociální drama. Pan
ředitel si nenechal vysvětlit, že tohle ve Smetanově hudbě
opravdu není, a já nakonec takovou spolupráci odmítl. Ovšemže
už jsem tam nikdy nic nedirigoval...
Kteří světoví dirigenti jsou váš vzor?
Pro mne jednoznačně Herbert von Karajan a Leonard Bernstein.
Dospíval jsem v Plzni a tam jsme mohli sledovat německou
televizi a dívat se na tyto mistry v akci, i když v černobílém
a mono provedení. Byl to pro mě vždy svátek. Tehdy ještě
nebyla videa, a tak jsem si všechno musel zapamatovat
napoprvé. Obdivoval jsem u těchto umělců spojení intelektu,
manuální schopnosti a citového nasazení.
Jako dirigent máte široký rejstřík. Dáváte přednost nějakému
období nebo skladateli?
Ne. Můj oblíbenec Herbert von Karajan, který, jak víte,
s oblibou řídil letadlo, byl jednou novináři dotázán, zda při
pilotování myslí také na hudbu. A on jednoznačně řekl:
„Vždycky myslím jenom na to, co mám v ruce.“ Abych ho
parafrázoval: Miluju to, na čem právě pracuju.
Léta jste stál v čele významných orchestrů, brněnského a
ostravského. Oba jste přivedl i na významná zahraniční pódia.
Co ve vás nejvíc utkvělo z těchto dirigentských etap?
Samozřejmě že každý rád vzpomíná na úspěchy jak doma, tak i
v zahraničí, ale to je jen špička ledovce. To hlavní je
každodenní práce a kontakt s tělesem. Orchestry jsou živé
organismy a podle toho se také chovají. Já říkám, že každý má
svou duši. A orchestr a dirigent – to je partnerský vztah. Je
velmi těžké srovnávat nebo rozhodovat, který z bývalých
partnerů byl lepší a proč. Nyní mám krásný vztah s Moravskou
filharmonií Olomouc.
Čím se podle vás odlišuje hudební scéna Brna, Ostravy a
Olomouce?
Stejně jako orchestry se určitým způsobem chovají i města. I
to jsou živé organismy, reagující na podobně podněty zcela
odlišně. Charakterizovat je nebo srovnávat je pro mne opravdu
velmi těžké. Snad to ani nejde. Mám-li ale mluvit o hudební
scéně v těchto městech, ta se liší hlavně podle velikosti
finanční částky, kterou na ni magistráty – více či méně
osvícené – věnují. Dnes jsou peníze v kultuře velmi, velmi
důležité.
Agáta Pilátová, publicistka
Foto Moravská filharmonie Olomouc
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 12. října. |
