Číslo 42 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s dirigentem.
Petrem Vronským.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Venědikt Jerofejev na snímku z roku 1979A teď si dáme Čubčí pajšl

„V Rusku nikdo neví, jak zemřel Puškin, ale jak se filtruje leštěnka – to vědí všichni,“ říká hrdina poemy Venědikta Jerofejeva (1938–1990) Moskva–Pětušky. Rozsahem nevelká próza se záhy po dopsání na sklonku šedesátých let minulého století stala doslova kultovní knihou, kterou hltalo celé undergroundové Rusko. Vydána byla později v řadě zemí a jen do češtiny byla přeložena už třikrát. Po zdařilém překladu Leoše Suchařípy sáhl režisér Marek Pivovar, který z Jerofejevovy třeskuté poemy připravil ve studiích ostravského rozhlasu pětidílnou četbu na pokračování (od neděle 24. října, vždy v 18.30, vysílá ČRo 3 – Vltava).

Příběh božího blázna, intelektuála a alkoholika Veněčky na jeho cestě vlakem z Moskvy do provinčních Pětušek bývá zjednodušeně a lacině vydáván za „bibli ruských alkoholiků“, byť autor zaběhnutou představu Rusů jako bandy věčně ožralých mužiků sám přiživuje: „Hranice, to není fikce, protože na jedné straně té hranice mluví rusky a více pijí, kdežto na druhé méně pijí a mluví nerusky.“
Levnou vodkou a alkoholickými koktejly umíchanými z roztodivných přísad, jako jsou brzdová kapalina, kolínská či repelent, je poema přímo nasáklá a čtenář se už po pár rundách, pardon stránkách, propadne do zvláštního snového stavu. Téma chlastu ale brzy zůstává vyčerpané na peronu posledního nádraží a opilý klaun rozehrává filozofické podobenství o marnosti lidského života (českému čtenáři tato outsiderská kniha nejvíc připomene Pelcovo ... a bude hůř). Za okny vlaku se míhají březové lesy a pustá nádraží zalitá rybím tukem vysokých žlutých lamp a Veněčka jako Šeherezáda v Pohádkách tisíce a jedné noci vypráví a vypráví – aby zachytil přítomný okamžik, oddálil konec, schoval se před smrtí, třeba i na dno lahve.
Poema Moskva–Pětušky byla přeložena do řady jazyků a dočkala se i mnoha divadelních zpracováníA protože tuší, že snaha uniknout definitivnímu zániku je marná, dopřeje si vrchovatě černého humoru, ironie a koneckonců i trochu té radosti v podobě nápojů, jejichž recepty čtenářům s grácií doporučuje: „Nabízím vám koktejl Čubčí pajšl, nápoj, který zastíní vše. To už není nápoj, to je hudba sfér. Co je nejkrásnější na světě? Boj za osvobození lidstva. Ale ještě krásnější je tohle (zapisujte si): pivo žigulovské (1 dl), šampon Sadko-bohatý host (0,3 dl), vodička k odstraňování lupů z vlasů (0,7 dl), lepidlo BF (0,12 dl), brzdová kapalina (0,35 dl), repelent proti drobnému hmyzu (0,2 dl). To vše se nechá po jeden týden odstát s doutníkovým tabákem a extrakt se podává. Čubčí pajšl pijte ve chvíli, kdy se objeví první hvězda, a po velkých doušcích. Už po prvních dvou pohárech tohoto koktejlu se člověk stává natolik oduševnělým, že k němu můžete přistoupit a po celou půlhodinu mu ze vzdálenosti půldruhého metru plivat do ksichtu, a on vám vůbec nic neřekne...“

René Kočík



  A teď si dáme Čubčí pajšl   
  Nalaďte si
 
  Kde Evropa naše?  

  Navštivte        
 
  Víkend improvizace na Vltavě 
  Téma