|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista a pedagog FAMU
Po stopách malířů krajin…
Tak jsem se zase jednou kochal... Dva dny jsem prochodil
severočeskou krajinou, mezitím jsem přespal na úbočí kopce
jménem Viselec, odkud je jeden z nejkrásnějších
panoramatických pohledů na masiv Českého Středohoří od východu
k západu, či naopak od Ranné až k Sedlu. Nebudu vám zde
vysvětlovat, kde se onen Viselec dme, ještě bych někoho
inspiroval k vybírání vstupného za ten pohled, doba je
všelijaká… Jen si ho hezky najděte sami, pro vás starší to
nebude problém, není totiž se svou výškou 230 metrů n. m.
kupodivu zpředmětněn na internetových mapách, zato jsem ho
nalezl na poničené mapě „stovce“ z dob vlastního mládí,
zapovzatý společně s ostatními pidikopci pod souhrnný název
Křesínské vrchy. Rázoval jsem si tedy plochou kulturní stepí
Slánska až k Ohři, mířiv k ojedinělé geologické pamětihodnosti
známé coby Kamenná slunce jsem zapadal do bahnisk podmáčených
půd, občas jsem ztratil cestu v kopřivách na souvratích lánů,
byv průběžně pokoušen nálety savých komářic a potvůrek jménem
kloši jelení jak nějaký postmoderní eremita. Zvláště pak za
noci si na mně ta upírská stvoření pochutnala; ještě když
tohle píšu, drbu se nejintenzivněji právě na místech, na nichž
jsem nešetřil repelentem, jímž se k mé pokožce musela
vysloveně prolízat. Ale vem to nešť, patří to přece k věci,
chcete-li všestranně zakusit rozmanitou tvářnost i fundament
rodné země. A obojí jsem zakusit chtěl, výlety, jako byl
tento, totiž podnikám jaksi trpně, ve stopách významných
našich malířů-krajinářů. Je to pocit jaksi dostředivě
útěšlivý, vnímáte-li krajinu, již a priori znáte z obrazů
takového – vzato od počátků – Quida Mánesa, Aloise Bubáka či
Adolfa Kosárka přes Otakara Mařáka, Antonína Slavíčka a
Františka Kavána k Vojtěchu Sedláčkovi, Václavu Rabasovi a
Emilu Fillovi, a potom až někam ke Karlu Walterovi, Bohdanovi
Kopeckému, Ladislavu Čepelákovi, Jiřímu Corvinovi, Františku
Hodonskému... A tím ten výčet chtě nechtě končí, neboť dnes
již krajináře nevidět, jako by je minulost pohltila, nastejno
třeba s mlynáři. Nebo jste někdy v poslední době
zaregistrovali postávat v ohnisku malebného plenéru chlapíka
před malířskými štaflemi a s paletou v ruce? Mně se to
podařilo asi tak dvakrát za posledních deset let. A možná
ještě čas od času na pražském Petříně, kde si studentíci
blízké grafické školy – cítíce se beztak málem od narození
býti Evropany – odbývají povinné penzum řemesla. A přitom je
na takové malířské „řemeslníky“ hezký pohled. Ten styk
s materiálem, zápolení s dílem, závisejícím na svém přírodním
předobrazu... Člověk ten styk s krajinou, vystavenost sebe
sama jejímu působení, zjevně potřebuje. To by, hlavně přes
léto a takříkajíc mimo centrum, nebyly naše galerie a
všelijaké příležitostné výstavní síně plné krajinek malovaných
v realistickém duchu, samozřejmě že umělecky poněkud
passéistických, namalovaných jak před sto lety. Nemůžu
nevědět, že umění je dnes jinde, ale rozhodně se nad
takovýmito namnoze amatérskými projevy neofrňuji. Jaképak
copak, má-li dílko výraz a kompozici, smysl se dostaví sám.
Kdopak by si dnes ještě hrál na nutnost vývoje v umění, o
kterém jsme se v časech předpostmoderních učili? Pohltila jej
právě sama postmoderna se svým mišmašem stylů, časů a kvalit,
a pohltil jej především onen dosud ještě vzývaný trh, skrze
nějž si může každý vybrat to, čemu dorostl.
A nechť si také onen čerstvě okouzlený vnímatel krajiny
použije namísto pastelů, temper a olejů třeba digitální
technologie. I takto pojatých výstav je u nás v Čechách v létě
dosti, byť jejich autorům spíše než rodná země slouží možná
častěji za námět Sahara či Antarktida. V těch dalekých
destinacích mají výhodu, nemusí své fotografie natolik
přizpůsobovat stávajícím poměrům. To u nás je spíše zapotřebí
oprostit plenérové téma od všelijakých invazivních prvků, ať
jsou jimi stále agresivněji se rozrůstající křídlatka japonská
spolu s novými dálnicemi, či pajasan žláznatý se satelitními
městečky, všechno dohromady uzurpující krajinu až
donedohledna. Oproštěný výsledek lze pak ale snadno obvinit
z idyličnosti, umělecké nepravdivosti. Ale je přece třeba
zůstat pravdivým, pokud člověk chce být opravdovým umělcem, to
platí co já vím od Sumerů. Jenže koupí si někdo takové
prapodivně pravdivé dílo se všemi těmi paměstečky a pajasany,
ke kterým se nakonec nechceme znát právě na obraze, který nám
slouží... K čemu vlastně?
Takové nějaké otázky se na mne sesouvaly z úbočí kopce jménem
Viselec, když se už panorama vzdálené krajiny vzdouvalo do
noci. Do usínání mi ještě zasvítila radost z nalezených
Kamenných sluncí, znejistil mne původ a důvod pojmenování mého
nocležiště, promítly se obrazy malířů krajinářů, které mám
rád... Chodit v jejich stopách přivede jednoho k jedinečnosti
způsobu jejich malování, k ozřejmění jeho trvalosti. Ale když
jsme u těch otázek, schválně: Zdalipak víte, ve stopách koho
z nich jsem se tentokrát vydal? |
