|
|
 Gabriela
Beňačková, pěvkyně
Během své kariéry jste zvládla stát se matkou a dnes i
babičkou. Zavzpomínejte na své dětství.
Dětství jsem měla krásné. Rodiče nám dali vše, co mohli.
Tatínek byl advokátem a maminka zůstala v domácnosti. Dodnes
ráda vzpomínám třeba i na to, jak se mně, malému děvčeti,
velmi líbilo, když mého tatínka Antonína lidé oslovovali
Tonko. V padesátých letech jsme byli vystěhováni, a proto jsme
nějakou dobu bydleli u staré mamy na vesnici, která nás
všechny vedla k víře v Boha a kde jsem zažila veškerý vesnický
komfort. Byla jsem mezi tou zelení a zvířaty šťastná. Po
nějaké době jsme se přestěhovali ke druhé babičce, k té
bratislavské, která zase fantasticky vařila. Moc ráda
vzpomínám na to, jak nám před spaním zpívávala krásné
písničky. Moje matka nám nikdy nedala pocítit, nebylo-li doma
právě mnoho peněz. Již tehdy jsem si některé věci, už jako
dítě, vydupala. Například do bratislavského dětského pěveckého
sboru jsem napsala dopis, oni mě pozvali a přijali. A tím
začal můj umělecký život spojený s hudební školou – s hrou na
klavír, zpěvem a baletem. V dětství si často neuvědomujeme
vděčnost vůči svým rodičům. Teprve když dospějeme, pochopíme,
že ne vždy je vše samozřejmé…
O počátcích své kariéry jste hovořila již mnohokrát, mluvme
tedy o vašem odchodu z divadelních prken, kdy jste kvůli své
matce předčasně ukončila stálé angažmá i hostování na
světových divadelních scénách.
Mě zavál Pán Bůh do Prahy, kde jsem se vdala, založila rodinu
a naskočila na rychle jedoucí vlak mé profesní dráhy. Postupem
let jsem se na oplátku snažila o rodiče starat i materiálně.
Vynahrazovala jsem tak svoji absenci u rodiny jinak – finančně
a dárky. Tatínkovu smrt jsem však promeškala. Když musela před
osmi lety moje maminka na operaci a lékař nám sdělil, že má
před sebou možná jen pár dnů, pokládala jsem za správné
pozastavit na čas své závazky v divadlech a o maminku se
postarat. Jenže po roce se mě divadla začala s netrpělivostí
dotazovat, kdy se vrátím zpět na scénu. A protože moji pomoc
maminka stále potřebovala, rozhodla jsem se svoji pěveckou
kariéru, k nepochopení všech, ukončit. Mé rozhodnutí však bylo
správné! V loňském roce maminka oslavila devadesáté
narozeniny...
Po letech prožitých v zahraničí jste se tedy natrvalo vrátila
do Prahy. Byla to velká změna?
Ano. Vrátila jsem se do Prahy, kde žije má rodina. Za svůj
dosavadní život jsem měla s manželem mnoho dobrých adres, vždy
podle mého stávajícího angažmá, ale stále nám chybělo stabilní
zázemí, které konečně po mnoha letech nyní mám. Prožívám
v současné době čas, kdy úmyslně nevyhledávám přílišný kontakt
s lidmi. Těším se z období pracovního i osobního klidu. Snažím
se maximálně věnovat své matce a rodině mé dcery.
V Praze vychováváte vnoučata, o matku staráte se v Bratislavě,
koncertujete, učíte, vystupujete v zahraničí. Máte čas na
sebe?
Pro sebe si čas vždy najdu a po profesní stránce si nyní moc
práce neberu. Díky Bohu mi to stále zpívá. Pravidelně
procvičuji hlas, má celoživotní technika se mi vyplatila.
Vysoké cé stále mám... Pokud však maminka žije, nechci jinak.
Jste zařazena mezi deset nejlepších pěvkyň světa. Co si o tom
myslíte?
Samozřejmě, že mě to těší, ale nezabývám se tím. Pokud to tak
opravdu je, dosáhla jsem toho jen a jen svoji pílí. Chce-li
pěvec v operním světě něco znamenat, musí opravdu hodně
pracovat. A já jsem celý život velmi tvrdě dřela. Už nikdy se
nevrátí to krásné umělecké období, které jsem měla možnost
svojí prací utvářet i já. Dnes se žije strašně rychle, úspěch
se žádá hned!
Hudební kritik Jan Králík o vás nedávno prohlásil, že jste
přírodní úkaz, pověstná slovanská slza ve vašem hlasu je
nenapodobitelná. I tím jste výjimečná pěvkyně. Uvědomujete si
to?
Nevím, jestli je slovo výjimečná správné. Díky mé barvě hlasu
a pěvecké technice jsem se dostala mezi absolutní světovou
špičku. Od Pána Boha a od rodičů jsem byla obdařena talentem.
Svojí houževnatostí a cílevědomostí, schopností improvizace a
dobré intonace jsem se dopracovala, možná, až k té
výjimečnosti. Celá ta léta v zahraničí jsem téměř každý druhý
den někde zpívala. Byla to krása vykoupená odříkáním. V
letošním roce slavím čtyřicet let své pěvecké kariéry. A stále
zpívám…
Zrušila jste někdy koncert těsně před jeho začátkem, například
z důvodu špatného zajištění produkce?
Ne, do takového představení bych nikdy nešla. Měla jsem
výbornou německou agenturu, na kterou bylo stoprocentní
spolehnutí. Ale stalo se mi to z jiných důvodů, které mě mrzí
dodnes, ale o kterých se mi ani po letech nechce hovořit.
Nespolehlivá jsem však tenkrát byla já, přestože vina nebyla
na mé straně. Podobné to bylo třeba i s pozdním příletem
letadla, a tam jsem byla nucena zaplatit divadlu pokutu. Na
druhou stranu jsem však zachraňovala mnohá představení po
celém světě. Například v Kolíně nad Rýnem jsem měla ještě
v půl páté odpoledne vystoupení. Zavolali mi z jiného divadla,
poslali pro mě soukromé letadlo a večer jsem už zpívala ve
Vídni za nemocnou kolegyni. Takové situace jsem zažívala velmi
často. Jiná věc je ovšem hlasová indispozice, kdy má pěvec
povinnost ohlásit ji nejpozději do dvanácté hodiny. Nestane-li
tak, může být stíhán, nebo musí zpívat, třebaže je
indisponován. Ve světě jsem v tomto ohledu poznala pevný řád.
Pavel Sršeň, publicista
Foto archiv
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 31. srpna. |
