|
|
Podzim plný záhad
K nejoblíbenějším pořadům, který má stanice Praha v aktuální
programové nabídce, patří cyklus Stopy, fakta, tajemství.
Počáteční zájem posluchačů nepolevuje, jak o tom svědčí i
množství dopisů a permanentně zaplněná e-mailová schránka
autora námětů a scénářů Stanislava Motla. „Přiznávám, že mě
takový ohlas zaskočil. Doufal jsem pochopitelně, že se mi
podaří rozhlasové posluchače zaujmout, ale že zájem bude tak
veliký...“ Podzimní série pátrání, která nás zavede do doby
druhé světové války, k zajímavým lidským příběhům i do oblasti
mystiky a záhad, začíná už počátkem září. A zdá se, že se opět
máme na co těšit. Posuďte sami.
Hned první poprázdninovou sobotu nás Stanislav Motl pozve do
Vídně, kam se vypravil za Bibi Haasovou, manželkou slavné
hvězdy třicátých let Huga Haase. „Shodou okolností jsem byl
posledním novinářem, který s ní měl možnost mluvit. Zdálo by
se, že o Hugo Haasovi už víme všechno, ale přece existuje část
jeho života, která zůstávala zamčená jako pověstná třináctá
komnata – tou je holocaust a smrt rodinných příslušníků, kteří
ho nepřežili. O tomhle Haasově traumatu jsme s paní Bibi
hovořili především.“
Carnac, Stonehenge a učitel Patejdl
Jisté odlehčení od tématu, které je dosud pro mnohé velmi
bolestné, přináší následující díl Fakt nazvaný Kamenný
otazník.
Co mají společného bretaňský Carnac (tedy lépe Karnag),
britský Stonehenge a venkovský učitel Antonín Patejdl? Nic víc
a nic míň než kameny. Kameny, jejichž tajemství dosud nebylo
zcela odhaleno, a to ani na jediném jmenovaném místě. Carnacké
menhiry jsou jakoby náhodně rozložené, stonehengeské tvoří
uzavřený celek a ty, na něž kantor Patejdl narazil u obce
Kounov v roce 1934, jsou seskupeny do pravidelných řad.
Antonín Patejdl byl, jak se na prvorepublikového učitele
slušelo, vzdělaný a akurátní člověk. Svůj nález pečlivě
prozkoumal a vše oznámil památkovému úřadu. A také napsal
článek do vlastivědného sborníku žateckého muzea. Kamenné řady
označil za „jedinečnou prehistorickou stavbu nejen u nás,
nýbrž v celé střední Evropě“. Jeho domněnku tehdy potvrdil
například i článek v přírodovědeckém časopise Vesmír – s
dodatkem, že dosud „nebyl zjištěn pravý účel uvedených řad“ a
že by se snad mohlo jednat o „astronomické linie určující
pohyb slunce a polohy význačných hvězd“ či o stavbu z doby
pohanské. O čem ale nikdo nepochyboval, byla skutečnost, že se
jedná o „zajímavý nález, nad kterým se i laik pozastaví a
zamyslí nad minulostí našich dávných předků“.
A tak tomu zůstalo dalších pětasedmdesát let.
„Je to skutečná záhada,“ dodává Stanislav Motl, „z hlediska
geologického se jedná o místo tvořené opukou a pískovci, jenže
kamenné řady jsou křemencové. Kde se tam vzaly? Teorií je
mnoho, seriózní i praštěné. Místo zkoumali geologové i
senzibilové, zástupci obou skupin pomáhali v pátrání i mně, a
výsledek? Tajemství odolalo. Kloním se k názoru, že se jedná o
pravěký kalendář, ale kdo ví?“
A nemrzí vyhlášeného pátracího novináře, že si kameny opět
nechaly svůj příběh pro sebe? „Vůbec ne. Snažím se lidem
přinášet tajemství, někdy se mi ho podaří odkrýt, jindy ne,
ale je přece zajímavé jít po jeho stopách i tehdy, když se vám
ho odhalit nepodaří.“
Kameny královské
Desítky hodin jsme ochotni postávat na Pražském hradě, kdykoli
jsou v jeho prostorách vystaveny korunovační klenoty. Jako by
nás magicky svazovaly s naší minulostí a státností.
Zpřístupňování korunovačních klenotů má svá pevná pravidla:
nesmějí opustit Pražský hrad, jsou k vidění jen při
nejvýznamnějších příležitostech a kdo se jich dotkne
neoprávněně... Všichni víme, jak to dopadlo s Reinhardem
Heydrichem.
Nejvýznamnějším z klenotů je Svatováclavská koruna. Je pravda,
že se v rozložení drahokamů skrývá dávná šifra Karla IV.,
nějaké královo poselství?
„Příběh korunovačních klenotů je pro mě z celé podzimní série
nejzajímavější. Karel IV. byl mimořádný panovník, o tom není
sporu, říká se ale o něm, že měl i mimořádné, teď přesně
nevím, jak bych to formuloval, snad mimosmyslové schopnosti,
které promítl právě do sestavení kamenů Svatováclavské koruny,
a že do ní zašifroval jisté poselství. Příběh o koruně mi
pomáhali sestavovat dva lidé, kteří ji takzvaně mají na
starosti, historik a zlatník, a já doufám, že posluchače o
nějaké poznatky obohatíme.“
Mareš, nebo Marais?
Skutečnost, že kořeny rodiny slavného francouzského herce
Gérarda Philipa šplhají až k Česku, je všeobecně známá (kdyby
nebyla zrušena c. a k. monarchie, pocházeli bychom společně
s jeho rakouskou babičkou z jednoho kraje). Ale že u nás patně
měl své předky i Jean Marais?
„Možná to tak bude,“ říká Stanislav Motl. „Tenhle příběh
souvisí s mým zájmem o historii druhé světové války. V roce
1943 přišla na obecní úřad v Bohuslavicích u Nového Města nad
Metují žádost z pařížského gestapa, aby ověřili árijský původ
jistého Jana Mareše, který má být předkem Jeana Maraise. A
protože ze zkušenosti vím, že gestapo se málokdy mýlilo, řekl
jsem si, že by bylo zajímavé tuto informaci prověřit. Víc
zatím ale neprozradím.“
Osobně se domnívám, že prozrazeno už toho bylo dost. Přijměte
tedy pozvánku stanice Praha a nalaďte podzimní Stopy, fakta,
tajemství – dozvíte se víc.
Šárka Vieweghová
Foto Robert Zlatohlávek
|
