Číslo 27 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s filmovým řežisérem.
Janem Svěrákem.

Evropa nejlepší z nejhorších

Víte, že každý poslanec Evropského parlamentu denně nacestuje v průměru pět set kilometrů? Že podle prostého klíče „kolik obyvatel, tolik poslanců“ by na jednoho reprezentanta Malty připadlo sedm set padesát německých poslanců? Že se v Evropském parlamentu překládají oficiální materiály i z češtiny do slovenštiny, a to přes angličtinu? Pokud se vám protáčejí panenky, jste na tom stejně jako já při nedávné návštěvě evropských institucí v Bruselu. Ale co by byl život bez bizarností a neřešitelných otázek?
Dobrý veřejnoprávní novinář nemá přiznat své soukromé politické názory ani při mučení, takže to, co se teď chystám udělat, znamená, že nejsem dobrý veřejnoprávní novinář, a to mi ani neukázali palečnici. Tak tedy: Evropská unie pro mne jako pro pravověrného Čecha, dědice Jana Husa a Václava Klause, byla trochu podezřelým nástupcem RVHP a vysavačem mých těžce vydělaných peněz. Zmizení hranic jsem bral jako malou splátku za příkoří, jichž se na mně dopustily kuponová privatizace a vekslácký kurz marky vůči koruně. A když jsem dostal nabídku, abych se zajel podívat přímo do jámy lvové, bez váhání jsem přijal: aspoň si tak přijdu na část daní, které mizí ve chřtánu hydry zvané eurokracie.

Pantáta Bezoušek v Bruselu

Není nic lehčího než setrvat v žánru, kterým jsem svou reportážní zprávu o cestě českého euroskeptika za humna započal. Dobře se to píše i čte, a tak mi promiňte, že si dopřeju ještě aspoň jeden odstavec.
Představte si, že v budově Evropského hospodářského a sociálního výboru ze skla a oceli rostou obří bambusové stromy. Působí dekorativně, a navíc evropským lobbistům čistí vzduch. Představte si, že nástupní plat tlumočníka v evropských institucích činí přes sto tisíc korun. A co hlavně: představte si, že naší novinářské výpravě na obědě s europoslanci a jinými evropskými činovníky servírovali lososa na chřestu a nalévali nás dvěma druhy skvělého francouzského vína! Nejlépe se prodává cizí neštěstí a vlastní závist...
Když jsem tak nahlížel do jednacích sálů, v kterých ležérně posedávali zástupci evropského lidu, zatímco ve skleněných kukaních se potili tlumočníci, kteří v praxi předváděli babylonské zmatení jazyků, když jsem se zastavoval u bufetů s kávou a biojablíčky zdarma, když jsem poslouchal výklady českých členů evropských institucí o tom, jak připravují stanoviska svých výborů k neziskovému sektoru Černé Hory a jak vyjednávají s evropskými odboráři o výměně podpory projektu rozvoje neinstitucionálního vzdělávání za podporu revize charty o mořském rybolovu, cítil jsem se jako pantáta Bezoušek na Hlavním nádraží a zachtělo se mi prchnout k lučním pramenům na Kolínsku. Jenomže i ta rurální idyla dnes stojí a padá na dotacích z Bruselu. A i ta kravka, s kterou bych malebně oral mez pod červenými jeřabinami, potřebuje eurocertifikát. Jak praví klasik, můžu s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat.
A protože mě čekal ještě jeden výtečný oběd (a neuměl jsem si přebukovat letenku), pokusil jsem se nahlížet na evropské instituce z jiné stránky.

„Hlas lidu“ mezi bambusy

Opusťme tedy přehlíživou pichlavost a podívejme se třeba právě na Evropský hospodářský a sociální výbor – právě v jeho budově rostou ty zmíněné bambusy. Ačkoli sídlí v těsném sousedství Evropského parlamentu, není jeho orgánem, jak by se mohlo zdát, ale nezávislou institucí. Má 344 členů, přičemž dvanáct Čechů tvoří solidní průměr: stejně jsou na tom například Maďaři, Holanďané, Rakušané nebo Švédové. Všichni mají doma své povolání a výbor jim platí jen cestu a nocleh, jednou za rok pak tisíc eur jako příspěvek na počítačovou techniku. Celá instituce je postavena na dialogu tří společenských skupin: zaměstnavatelů, zaměstnanců (reprezentovaných většinou odboráři) a skupiny sdružující zástupce občanských iniciativ, zemědělců, malých podnikatelů, mládežnických organizací, vědců a podobně. Ti všichni získávají pro své představy co nejvíc kolegů nejprve v rámci své sekce a potom na plenárních schůzích, které přijímají společná rozhodnutí. Některá z nich si vyžaduje Evropská komise či Evropský parlament, jiná jsou vlastní iniciativou výboru a slouží jako most mezi „hlasem evropského lidu“ a evropskými vládci. Mezi českými členy výboru je například ředitel Arcidiecézní charity, konzultant v oblasti průmyslu papíru a celulózy, funkcionářka Českomoravské konfederace odborových svazů, zástupce České rady dětí a mládeže. A třeba pan Roman Haken, na jehož pozvání se naše cesta uskutečnila, je ředitelem Centra pro komunitní práci na střední Moravě a členem Rady vlády pro nestátní neziskové organizace.
Když si tu protichůdnost profesí a zájmů vynásobíte počtem členů výboru, parlamentu a dalších institucí, dostanete atmosféru stavby babylonské věže. A přesto se musí najít společná řeč.

Zmatení jazyků

Problém je, že společná řeč se hledá v třiadvaceti jazycích. Jak k tomu přijdou ti chudáci, kteří tráví celé dny ve skleněných tlumočnických kukaních a jsou odsouzeni poslouchat úplně všechno, co si zástupci lidu v jednacích sálech vykládají, a navíc to ještě simultánně tlumočit? Díky zásadě rovnosti, dovedené ad absurdum, bylo při dnešním počtu členů Evropské unie dosaženo celkem pěti set šesti kombinací překladu z jednoho jazyka do druhého. A to nemluvím o tom, že kvůli jednomu neslyšícímu poslanci je nutná přítomnost tlumočníka ze znakové řeči do maďarštiny.
Ovšem představa, že v každé z třiadvaceti kukani sedí dvaadvacet expertů, kteří čekají, až se začne řečnit právě tím jazykem, kterému rozumějí, je iluzorní: jednak by tolik lidí nikdo nezaplatil a jednak by se tam jednoduše nevešli. Takže každý tlumočník musí ovládat několik řečí – a pokud se stane, že toho dne právě není přítomen český expert na estonštinu nebo rumunštinu, nastoupí angličtinář, který se „napíchne“ na svého kolegu z britské kukaně a přebírá řeč estonského nebo rumunského poslance jeho prostřednictvím.
Zatímco překladatelé jsou většinou stálými zaměstnanci evropských institucí, tlumočníci jsou z velké části externisté, například vysokoškolští profesoři jazyků, kteří do Bruselu přijíždějí na krátkou dobu a po totálním vyždímání se vracejí domů zotavit se a utratit štědré, ale vrchovatě zasloužené odměny. (Mimochodem, každého z nás Evropanů stojí tenhle tlumočnický a překladatelský servis jen dvě eura ročně.) Jestli si někdo své peníze zaslouží, jsou to právě oni. Kontrast mezi osazenstvem sálu, během projevů volně debatujícím, eventuálně sledujícím na noteboocích oblíbený sport, a soustředěnými tvářemi v tlumočnických kabinách je nepopsatelný. A to nemluvím o srovnávací analýze evropských národů, kterou vám pohled za sklo kabin nabízí. Okamžitě identifikujete stanoviště distingovaných Seveřanů, sotva pohybujících koutky úst, uštvaných Středoevropanů, kteří dávají každým pohybem najevo, že míra jejich utrpení stále ještě nebyla dovršena, ale nejpozději do svačiny se tak stane, a vzrušených Jižanů, v jejichž živé gestikulaci se i referát o reformě unijní administrativy mění v reportáž z prodlouženého finále mistrovství světa ve fotbale.

Nejlepší z nejhorších

Vzpomínáte, jak Karel Kyncl v devadesátých letech vysvětloval ve svých rozhlasových fejetonech Čechům principy demokracie? Hovořil o ní bez servítků jako o nesmírně nákladné, obtěžující záležitosti, avšak vždy dodával, parafrázuje Winstona Churchilla, že lepší systém správy veřejných věcí bohužel zatím nikdo nevymyslel. Ani u nás, ani v Bruselu. Sjednocovací proces, kterým v devatenáctém století procházely Spojené státy, vyvrcholil občanskou válkou. Její evropská obdoba začala v roce 1914 a trvala s přestávkou na přezbrojení až do roku 1945. A pokud obyvatelé starého kontinentu netouží po repríze, nic jiného než spolupráce jim jednoduše nezbývá. To, co se odehrává v sídlech evropských institucí, není ve skutečnosti ničím jiným než zoufale těžkopádným, komplikovaným, pomalým a neefektivním hledáním cesty, jak namísto válek učinit novými mezníky evropských dějin data přijetí reformovaných evropských smluv.
Evropské instituce nejsou ani lepší, ani horší než lidé, kteří je pomlouvají anebo se na ně vymlouvají. Často si hrají na něco, čím by rády chtěly být. Někdy z nás dělají hlupáky, jindy se zachovají nad očekávání rozumně. Hodně jim záleží na tom, co si o nich lidé myslí. A často samy nevědí, co vlastně chtějí. Jako každý z nás. Nic lepšího než toto poznání si pantáta Bezoušek z Bruselu neodveze: samozřejmě kromě belgického piva.

Milan Pokorný

Snímky Vladimír Heger