|
|
Hravý Saturnin Ondřeje Havelky
V pražském Divadle ABC se rozhodli uvést Saturnina ještě před
tím, než se tento humorný románek Zdeňka Jirotky stal vítězem
celonárodní ankety Kniha mého srdce. Popularita prózy, vydané
v roce 1942, úspěch na jevišti automaticky nezajišťuje.
Naštěstí si její dramatizátoři Martin Vačkář a Ondřej Havelka
dobře uvědomovali, že nejsilnější stránkou předlohy není ani
příběh a možná ani všechny ty fórky, jež produkuje její
titulní hrdina střižený dle sluhy Jeevese z Wodehouseových
novel, ale idylická atmosféra první republiky. A právě tuto
polopohádkovou atmosféru se inscenátorům podařilo evokovat – a
zároveň i naznačit svou ironickou distanci k ní.
Na dokonale fungující a působivé dvojlomnosti inscenace se
podílejí všechny její složky: od scénografie Martina Černého,
jež dovoluje rychle měnit prostředí hausbótu, tenisového
klubu, venkovské vily a horské chaty, až po perfektní výkon na
jevišti přítomných Melody Makers Ondřeje Havelky, jejichž
četné vstupy s prvorepublikovými melodiemi a písněmi činí
z inscenace ne-li swingový muzikál, tedy alespoň dynamickou a
strhující revui. Takřka všichni účinkující zpívají, tančí – a
mnozí i stepují.
Špetku dramatické zápletky vnesli inscenátoři do Jirotkovy
epiky tím, že akcentovali soupeření Saturninova pána –
v předloze bezejmenného vypravěče nazvali Leopoldem (Vasil
Fridrich) – a adolescentního Milouše (Jan Meduna) o slečnu
Barboru (Lucie Pernetová nebo Zuzana Norisová). A také tím, že
Teta Kateřina je v podání Jitky Smutné nesnesitelnou Harpyjí,
která všem pije krev a zpívá tak hrůzně, že i někteří z Melody
Makers sestupují mezi herce, aby se podívali a podivili
zblízka. Což je jeden z četných momentů, v nichž se před
diváky záměrně odkrývá divadelní iluze. Na oscilaci mezi
vytvářením a odhalováním této iluze je ostatně postavena
poetika inscenace.
Přičteme-li k záplavě metafor a gagů, jimiž režisér Ondřej
Havelka inscenaci prosytil, i mimořádné výkony mnohých herců,
zvláště Jiřího Hány v titulní roli – jeho Saturnin připomíná
tak trošku Friga –, lze říci, že i diváky, které podobně jako
mě Jirotkův román nijak neuchvacuje, okouzlí a potěší
nápaditost a hravost jeho inscenátorů.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Alena Hrbková |
