|
|
 Miloš
Čermák, publicista
Televize žije!
I krvežíznivý zabiják může mít světlejší chvilky. To když se
mávnutím kouzelného proutku změní v sympatického zachránce.
Nebo dokonce v garanta prosperující budoucnosti. Řeč je o
médiích, konkrétně o internetu, novinách a televizi.
Že webová média zabíjejí noviny, víme už od poloviny
devadesátých let. Od počátku jednadvacátého století se na toto
téma nežertuje a od roku 2009 bereme smutný konec tisku jako
fakt. Ale ve stejné době zároveň zjišťujeme, že jiné staré
médium – ano, i televize dnes patří mezi mediální dinosaury –
naopak prosperuje.
Přitom v devadesátých letech mnozí věštili televizi brzký
zánik. Lépe řečeno už mnohem dřív, to když se začaly masově
prodávat videorekordéry. Skeptici tvrdili, že se lidé začnou
na televizní pořady a filmy dívat jen ze záznamu a že reklamní
pauzy budou přetáčet, čímž jejich existence ztratí smysl. A
tím vyschne i financování samotných televizních programů. Ale
to se nestalo!
Varovné mumlání pesimistů zesílilo, když se objevily přístroje
(v Americe například TiVO), které záznam obsahující reklamy
umějí „přeskočit" automaticky. Varovný se zdál rovněž nástup
kanálů kabelové televize, který nabídku v řádu jednotek či
maximálně desítek televizních stanic rozšířil na stovky. A
opět se tvrdilo, že to nemůže dobře dopadnout, protože
pozornost lidí se rozdrobí, a s ní i reklamní koláč. A z
drobků pak nebude možné platit kvalitní pořady. Ale ani to se
zatím nestalo.
Ba naopak! Jak napsal počátkem května britský časopis The
Economist, televize prožívá cosi jako svou druhou zlatou éru.
V posledním čtvrtletí roku 2009 strávil průměrný Američan u
televize 37 hodin týdně. Přímý přenos z finále ligy amerického
fotbalu, tzv. Super Bowl, sledovalo v přímém přenosu 116
miliónů lidí, tedy vůbec nejvíc v historii. Ještě někdo snad
tvrdí, že jsou tradiční média v krizi?
Setrvávající, či dokonce rostoucí obliba televize má jednoho
společného jmenovatele. Lenost diváků. Televize je zdaleka
„nejlínějším“ médiem. Umožňuje konzumovat mediální obsah s
minimem investované energie. Firmy se před časem bály, že lidé
nebudou v televizi jejich reklamy sledovat. Zaplatil se
rozsáhlý průzkum chování televizních diváků. A co z něj vyšlo?
Že ani při sledování programu ze záznamu nepřeskakují reklamní
pauzy... protože jsou líní! Vyžadovalo by to totiž sáhnout po
televizním ovladači a zmáčknout jedno tlačítko. Víc jak 90
procent diváků si to však raději rozmyslí. Proč? Jsou zkrátka
líní.
Podobně se mnohé televizní společnosti bály, že bude klesat
počet diváků, protože každý dnes může všechno najít na
YouTube. A když ne tam, pak na pirátských serverech, kde se
například polední díly kultovních seriálů (teď třeba poslední
série seriálu Ztraceni) objevují se zpožděním v řádu desítek
minut. Jenže pak s překvapením zjistily, že počet diváků
neklesá, nýbrž roste. Proč? Protože lidi jsou líní. Proč by se
měli po posledním díle seriálu shánět někde na webu, když s
sebou můžou „plácnout“ na gauč a dívat se v klídku z obýváku?
Aktuální díly seriálů si stahují především diváci z ciziny.
Ale to televizní společnosti nepálí.
Druhým důvodem, proč lidé televizi neopouštějí, je síla
„kolektivního prožitku“. Člověk je sociální tvor, a tak
vyhledává zážitky, které může sdílet s ostatními. Hrdina X
nabídne manželství hrdince Y, a nebýt toho, že hrdina Z shodou
okolností zemře při autonehodě, byli by všichni šťastní. Derou
se vám do očí slzy dojetí? Nepochybně. Ale když víte, že se
derou i milionům dalších, je to dojetí tak nějak mnohem
silnější.
Televize snížila výdělky majitelům biografů, protože nabídla
lidem možnost sledovat stejný program bez ohledu na to, zda se
zvednou, anebo nezvednou z gauče. A ze stejného důvodu
televize přežívá i v éře internetu. Ba naopak, internetové
sociální sítě sledovanost televize zvyšují. Dávají totiž lidem
možnost emoce sdílet. Dřív u televize v nudnějších momentech
sáhli po novinách. Teď se prostřednictvím mobilu a webu
domlouvají s ostatními. „Nuda, co?“ „Dost velká.“ „Škoda že
nedávají něco lepšího.“ „Hm. Ale třeba se to zlepší.“ „Třeba
jo.“
Vypnutí televizoru se odkládá. Děsí nás prázdnota, kterou by
cvaknutí knoflíku mohlo přinést. Třeba v příštím století
budeme odvážnější. A taky míň líní. |
