|
|
Pestrá smečka kolážistů
 Koláž je
médium, které pasuje dvacátému století jako žádné jiné.
Setkání nesourodých útržků různých skutečností našla své místo
v literatuře, ve filmu, v hudbě – a samozřejmě ve výtvarném
projevu. Aktuálně nás o tom zpravuje výstava v pražské Galerii
Smečky, která dostala jasný název: Česká koláž.
Vybrané práce pocházejí z rozsáhlé sbírky Pražské plynárenské,
akciové společnosti, která by mohla jít zdejším byznysmenům
v lecčems vzorem. Vedle hromadění zisku má totiž zájem o
umění: pátým rokem provozuje zmíněnou galerii a buduje sbírku
české koláže od dvacátých let po současnost. Její soubor nemá
ve zdejším kontextu obdoby, čítá na čtyři sta prací od
osmapadesáti autorů.
Procházku Galerií Smečky lze vést různě. V první řadě
chronologicky: od průkopníků typu Jindřicha Štyrského, Toyen
nebo Adolfa Hoffmeistera přes šedesátá léta, kdy se v rámci
koláže sblížil obraz se slovem, až po nejaktuálnější výboje,
které porůznu přehodnocují předcházející dekády. Lze také jít
po jménech a přes ikony, jako jsou Jiří Kolář, Ladislav Novák
nebo Libor Fára, objevovat neznámé a zapomenuté (Pavla
Aubrechtová, Michal Cihlář, Josef Bartuška a další). Anebo se
můžeme zaměřit na konkrétní díla a sledovat způsoby prolínání
výchozích materiálů, kombinaci koláže s jinými technikami
(kresba, malba, text) a její vstup do prostoru (asambláž).
Případně sledovat odstíny mužského a ženského rukopisu – a
přemýšlet, proč je koláž tak výrazně mužskou záležitostí
(ženy-kolážistky jsou mezi osmapadesáti autory pouze čtyři).
Ačkoli na výstavě leckdo podstatný chybí (nenajdeme tu třeba
vrcholné práce Karla Teiga), představuje Česká koláž titulní
médium z nejrůznějších úhlů a v návštěvnicky atraktivní
instalaci. Je to pestrá přehlídka. A pestrost koláži sluší.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
|
