Číslo 21 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s klavíristou.
Martinem Kasíkem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

 

 

 

Martin Kasík, klavírista

Na Pražském jaru jste hrál Edvarda Griega. Proč právě tato volba?

Pražské jaro mi velkoryse nabídlo, že si mohu vybrat jakýkoliv koncert, a já se intuitivně rozhodl pro Griega. Mám ho moc rád, je to nádherná, originální hudba. Ale původně jsem měl na festivalu hrát koncert Milana Slavického.

Proč z toho sešlo?

To je dost smutný příběh. Oslovil jsme dramaturgii s tím, že chci uvést Milanův klavírní koncert, který by navíc připomněl sté výročí narození jeho otce.

Klementu Slavickému připravil komunistický režim neradostný osud...

No právě. A tohle byla jedna z příležitostí, jak mu ta příkoří částečně splatit. Vždycky jsem moc litoval, že nenapsal klavírní koncert – těch českých a dobrých je opravdu málo. Milan mi vyprávěl, že jeho otec začal na svém klavírním koncertu pracovat v roce 1947, ale když ho komunisti klepli přes prsty, neměl sílu dílo dokončit a celý život ho to mrzelo. Na sklonku života si Milanovi povzdechl, že v těch letech v sobě nosil nejlepší hudbu.

A zůstaly aspoň fragmenty?

Milan mi říkal, že existují skici, které použije ve své skladbě. Takže koncert, který připravoval, byl na motivy jeho otce. Bohužel Milan uprostřed práce v srpnu minulého roku zemřel.

Kolik toho stihl udělat?

Většina výjimečných skladatelů komponuje tak, že si skladbu nejdřív promyslí a pak teprve hodí na papír. Milan Slavický nebyl výjimkou, napsaného nezanechal nic.

Na Pražském jaru jste opět potvrdil pozici elitního českého klavíristy. Jak je to těžké – prorazit mezi ostatními?

Myslím, že něco takového přichází v jeden jediný okamžik. Třeba tak, že vyhrajete nějakou velkou soutěž. To je vlastně jedna z nejčistších cest.

Které jsou ty méně čisté?

Přes různé osobní nebo obchodní kontakty. Mezi námi, například někteří norští klavíristé se prosazují tak, že je podporuje norská ropná společnost. Stane se, že do agentury přijde sponzor a řekne: „Zastupujte tohoto umělce, já mu zaplatím desku a koncert v prestižním sále.“ Agentura na to kývne, protože to pro ni bude rentabilní – a nemusí ani přesně vědět, jak dobrý ten umělec je. Jistě, není možné, aby neměl vůbec žádnou úroveň. Ale často existují řádově lepší, kteří nemají za zády žádnou podporu a mohou zůstat úplně v zapomnění.

Hraje v tom roli i politika?

Taky, ale tak to chodilo spíš v minulosti. Trochu odbočím – ještě za „šokialismu“ se mohl vysledovat přístup sovětských orgánů k neruským, ale takzvaně sovětským pianistům. Ti byli ruskými vždycky utlačováni. Ivan Klánský mi vyprávěl, jak na bachovské soutěži v Lipsku měla vyhrát fenomenálně hrající Gruzínka. Jenže první cenu získal Rus, druhou Ivan Klánský. A ta Gruzínka, která skončila třetí, se na předávání cen se rozbrečela. Ivan ji utěšoval: „Všichni víme, žes to měla vyhrát, ale třetí cena není zas tak špatná.“ Jenže ona věděla, že tahle soutěž byla její poslední šance, že už se ven nedostane. A měla pravdu. Nikdo o ní pak už nikdy neslyšel.

Naštěstí dnes přece jen víc rozhoduje, co člověk umí – třebaže ostré lokty jsou asi pořád důležité. Stává se, že se kvůli nehudebním zájmům neprosadí čeští hudebníci?

Snad ani není třeba mít ostré lokty, ale rozhodně nejde hrát panenku v koutě. Bohužel my tak byli vychováni, aspoň já, říkali mi, abych se soustředil na hraní – „a když budeš dobrej, neboj se, že si tě nevšimnou...“ Jenže to tak nefunguje. Kromě toho, že dobře hrajete – to se samozřejmě předpokládá – musíte splňovat tisíc dalších věcí. Být komunikativní, příjemný, flexibilní, jazykově zdatný, zdravý. Když začnete odříkat koncerty proto, že jste na tom zdravotně špatně, stáváte se automaticky nedůvěryhodným a už vás podruhé nepozvou. Pro pořadatele je totiž úplně nejhorší, když musí zrušit koncert. Já mám trochu nechuť k sebepropagaci, ale vím, že je to součást profesionality dnešního muzikanta.

Přednáší se něco takového na HAMU?

Jen občas. Pamatuju si, že Marian Lapšanský měl na toto téma před léty přednášku, ale moc se o tom nemluví. Je to škoda a pro praxi to znamená zbytečný problém. Znám jednoho našeho vynikajícího klavíristu, který na tyhle věci dokonale kašle. Po koncertě nejde se sponzory ani na večeři, jednak je unavený, jednak se nechce vnucovat. Tím si hrozně škodí.

Ale podobně to přece chodilo i v minulosti...

A nejen v hudbě. Miró, Chagall nebo Dalí byli sice vynikající malíři, ale také skvělí obchodníci. Dalí si vytvořil a pěstoval kult, Chagall na to zas měl manželku, která mu málem na smrtelné posteli strkala do ruky štětec – aby ještě něco namaloval... Však taky jeho obrazy z posledního období nejsou moc ceněné.

Které skladby vám v poslední době daly nejvíc práce?

Hodně mi daly zabrat Chopinovy rané věci. Vedle dvou slavných koncertů napsal pár dalších skladeb pro klavír a orchestr a je zajímavé, že jeho pozdější skladby jsou sice strašně těžké, ale jdou jak se říká dobře do ruky, zatímco v raném věku psal velmi krkolomně. Někdy mi připadá, že je to od něj schválnost, snad aby mu je nehrál nějaký amatér. A kromě Chopina mi daly v poslední době zabrat už zmíněné klavírní skladby Klementa Slavického.

Pokud vím, připravujete z jeho skladeb nové CD.

Dokončuji jeho kompletní klavírní dílo, vydají je koprodukčně Radioservis a Arco Diva. Právě pracuji na jeho Etudách a esejích. Mimochodem, napsal je u klavíru, který teď mám doma, kdysi mi ho odkázal. Je to moc zajímavá práce, protože mám poprvé možnost poznat, jak autora inspiruje dobrý nástroj. Slavický komponoval na tomto klavíru – a je to znát! Určitá místa a zvukové kombinace ztrácejí na jiném nástroji něco ze svého kouzla. Bohužel je to už instrument letitý, pochází z roku 1935, a nedá se na něm natáčet. Slavického skladby jsou nesmírně náročné technicky i interpretačně. A já samozřejmě chci, aby zněly co nejlépe. Už proto, že o něm píšu doktorandskou práci.

Takže vše při starém, stále studujete. Když jsme spolu před lety mluvili, prodlužoval jste si studium postgraduálními formami, abyste mohl zůstat co nejdéle u Ivana Klánského. U koho doktorát děláte?

No přece u Ivana Klánského. I když teď už se vidíme méně než při řádném studiu, tato forma je individuálnější.

Agáta Pilátová, publicistka

Foto Jarka Šnajberková

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 18. 5.



   Vítejte ve světě 3D!
  Jak to vidí Petr Koudelka
 
   Mnoho povyku pro nothing

   
Televizní glosář        
 
   Všechna "p" Luboše Pospíšila
   
Téma