Číslo 16 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s písničkářkou.
Radůzou.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



Jaroslav Vanča, scenárista a pedagog FAMU

Jak se čte, když se nečte

Je to ale zatrachtilá situace, milí čtenáři slov, která vám píšu. Vždyť to někdy vypadá, že kromě vás už nikdo ničehož nečte, až si jeden říká, má-li to jeho připisování vůbec nějaký smysl. Spíše si dnes lidé prohlížejí obrázky a na nich ty, které znají už z minula z jiných obrázků. A ti, co dosud čtou, čtou dnes nějak jinak, ne aby hledali odpověď na existenciální otázku Co dělat?, ale spíše samo čtení chápou jako odpověď na ni, tedy jako prostředek, jak se čtením zabavit. Kdepak jsou časy, kdy psaní čtenáře podněcovalo, přilévalo oleje do ohně již hořícího. Takové psaní jako rozšiřování lidského vědomí, lidské svobody, citu a soucitu se zdá být pro většinu z nás passé. Jisto je, že v dohledné době naše náměstí či parky neobohatí vedle Jiráska, Vrchlického, Čecha, Havlíčka či Máchy nad bronz trvalejší Urban, Zmeškal, Kratochvil či Viewegh, o básnících ani nemluvě.
Přesto literatury přibývá, snad nastejno s úbytkem čtenářů. Na vzrůstající počet spisovatelů se tak prostě nedostane. Sama literatura se stala hadem s velikou hlavou, požírající vlastní malý ocásek. Ta veliká hlava jsou samotné knihy, alespoň ty, které je záhodno si přečíst. Ten ocásek jsme my, já, čtenář. Rozhodnu-li se přečíst si Vojnu a mír, Tichý Don, o Hledání ztraceného času ani nemluvě, fatálně tím utrpí – alespoň pro mne – ostatní spisovatelé. Čtu pomalu a mám málo času a to je dnes pro literaturu vražedná kombinace. Spisovatelé jí čelí tím, že se uchylují k novinařině a scenáristice. Tedy k obojímu, co dle Francise Scotta Fitzeralda ničí styl skutečného spisování. A přitom jsem se tuhle dozvěděl, že svým psaním jako takovým, bez všelijakého toho přidruženého písání, se u nás uživí všeho všudy dva autoři, ti ostatní nadto hákují smluvně nebo zaměstnanecky v novinách, časopisech, reklamních agenturách či kýho čerta. Což o to, to tu bylo odjakživa, aniž si to člověk nějak zvlášť připouštěl. Když jsem byl mladý, sebezáhubně romantický básník v naději, oslněný a osmyslněný portréty vousatých bardů v čítankách, poflakoval jsem se v tehdy romantických částech města, chytal se nálad, a zaslechl-li jsem zpoza oken přerývané ťukání do psacího stroje, hned jsem si pomyslel, že to tam básník pomocí rumu svádí Múzu a tluče verše, aby si tak vydělal na rum, který opět promění ve verše... Inu, svět mne už tehdy zajisté podváděl, přepisovala tam spíše sekretářka šéfovi projev, v lepším případě tam třeba jiná osvícená písařka rozepisovala samizdat a v nejhorším případě tam vskutku smolil nějaký režimní páprda ze Svazu spisovatelů to, co pak už nikdy nikdo nečetl.
Jenže: ať jsem si tehdy představoval opravdového spisovatele jako bohémského nemravu a mravokárce v jednom, výhodu měl nepopiratelnou, byl vskutku čten, a to i na místech z dnešního pohledu poněkud „nekorektních“. Tlusté romány byly hltány třebas i v té nejlidovější hospodě spolu s pivem a gulášem; je pravda, že jsem se s tímto jevem už dlouho nesetkal.
Inu, psaným slovem se dnes nechává doslova oslovit jen nějaký ten vzdělaný příslušník střední třídy, a ještě ho prý bude ubývat. Představuji si ho jako vás, milí čtenáři, vidím v takovém sympatickém jednotlivci člověka, který vlastně je i není, čte tak trochu navzdory, protože žádné pořádné médium ani reklama na něj moc nemyslí a v jeho čtení ho nepodporuje, naopak, zrazuje vás, abyste si raději koupili – cojávím – třeba brusle, jedno jaké, ty jsou dnes doopravdy trendy. Možná proto, že jen máloco je méně příhodného, méně kompatibilního právě se čtením. Možná ještě automobil, však se mu dnes podřizuje krajina i ekonomika. Výhled po šumných dálavách bylo lze spojit se čtením románu či sbírky básní i v dostavníku či sentinelu, možná by to šlo i dnes v pendolinu či šinkanzenu, jakkoli se snaží být rychlejší než myšlenka. Dovezou vás co nejrychleji přes lán světa, zřejmě abyste tam měli více času na čtení... Ale ať si jedou rychle jak sluneční paprsek, něco beztak nepředhoní; je to tak rychlé, protože my se nepohybujeme v tom, zato ono se to pohybuje v nás. Je to stres, záhubný strach z toho, že během čtení o něco přijdeme, třebas o peníze, které dnes souvisí i s oním nevyslovitelným, jímž se smysl psaní z ekonomických vazeb dříve vyčleňoval. Ale za to opravdu nemůžeme my, vzdělaní lidé střední třídy, vezoucí se někde v podpalubí civilizačního Titaniku. Ti nad námi a ti pod námi – alespoň u nás doma – ničehož literárně poctivého nečtou, a už vůbec ne nevyslovitelného.
Nebylo by tomu zajisté tak, kdyby svět nebyl vepsí. A není to dnes už jenom bytostná skuhravost literátova: Je to cosi obecnějšího, až snad všeobecného, vždyť co chvíli se mi teď sune pod oko nějaká ta petice proti nepořádkům stran vyšších principů mravních, nějaký ten výkřik volajícího na poušti bezmoci a zklamání. A – zjišťuji s radostí poněkud masochistickou – ty texty nejsou nejen špatně míněny, ale ani napsány. Jejich pisatelé jako by si byli dobře vědomi, že je třeba více než kde jinde a kdy jindy dobře formulovat, protože jak jinak chytnout za srdce, zaujmout rozum a zasáhnout svědomí? Domlouváme se takto horizontálně mezi sebou, vertikálně zas tlumočíme slova svých předchůdců našim následovníkům. Slovo má náhle zase smysl; je-li dobře napsané, dá se pak – až dojde na věc – i dobře povědět.



  Jak se čte, když se nečte
  Jak to vidí Jaroslav Vanča
 
   Stylotvorný John Coltrane

   
Nalaďte si        
 
   Naši na vlnách z Met
   
Téma