Číslo 10 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelem.
Tomášem Zmeškalem.

Za jezuitskými ruinami v Paraguayi

Husté šlahouny zplanělých melounů obtáčejí kamenný oltář, tam, kde se kdysi klenula kopule mohutného chrámu, stojí žhnoucí kotouč tropického slunce. Ve stínu polozborcených zdí z rudého pískovce je snadné na chvíli zavřít oči a propadnout se v čase nazpátek do doby, kdy všude kolem kypěl život. Jsme na jihu Paraguaye, v oblasti, kam před čtyřmi stovkami let doputovali členové Tovaryšstva Ježíšova, aby tu vybudovali pozemský ráj. Ruiny bývalých jezuitských misií jsou mlčícími svědky díla, které dodnes ohromuje celý svět.
Santa María, Santa Rosa, Nuestra Seňora de Loreto, San Cosme y Damián, San Ignacio Guazú nebo třeba Jesús. To jsou jména jen některých z takzvaných jezuitských redukcí, kamenných sídel uprostřed džungle. První z nich založili jezuitští misionáři na horním toku řeky Paraná v roce 1609, o sto let později jich na území dnešní jižní Paraguaye, severovýchodní Argentiny a jihozápadní Brazílie bylo zhruba třicet a žilo v nich padesát tisíc indiánů kmene Guaraní, za dalších čtyřicet let čítala zvláštní říše na čtyřiaosmdesát tisíc lidí.

Jako první křesťané

Linkový autobus spojující paraguayskou „perlu jihu“ Encarnación s divokým Ciudad del Este na východě země přibrzďuje po půl hodině kolébavé jízdy. Šofér ví, že ti dva Evropané budou chtít vystoupit právě tady. Kilometr od silnice se rozkládají proslulé ruiny z časů „jezuitského státu“. Santísima Trinidad del Paraná neboli Svatá Trojice z Paraná byla postavena v letech 1706 až 1712 a v době největšího rozkvětu žily v této misii čtyři tisíce guaraníjských indiánů. Areál, ve kterém probíhají nepřetržité restaurační práce, je spolu s dalšími význačnými jezuitskými stavbami v povodí řeky Paraná zapsán na seznam UNESCO.
„Kostel v Trinidadu je největší a určitě i nejhezčí ze všech misií. Moc turistů tu přitom nepotkáte,“ říká mladík Fernando, který u vstupu do této památky prodává vstupenky. Naráží tak na fakt, že v sousední Argentině jsou jezuitské redukce jako turistický cíl o poznání vyhledávanější. Za celý den potkáme asi pět návštěvníků. Paraguay si uchovává cosi z pověsti nedostupných krajů.
Jak dobrodružným podnikem muselo před staletími být „duchovní dobývání“ těchto končin, si lze představit jen stěží. „Neboť tito indiáni jsou pošetilá zvířata, nikým neovládaná, poněvadž nikdy nepoznala žádného knížete.“ Toto si zapsal český jezuita  Jindřich Václav Richter, který ve druhé polovině 17. století působil mezi indiány v Peru. A podobné myšlenky se v téže době možná kradly na mysl i tovaryšům Ježíšovým budujícím v Paraguayi „říši po vzoru prvních křesťanských obcí, v níž by poddaní žili v bratrské lásce pod jedinou správou jezuitů jako pod svými patriarchy“ – jak stálo v listině, kterou řád adresoval španělskému králi.

Sen o věčnosti

Ale zpět do 21. století. Byť jsou to jen romantické rozvaliny, ohromí i dnes Trinidad svou velikostí a promyšlenou architekturou. Rozlehlé náměstí ohraničují domky, které obývali Guaraníové. O pár metrů dál byly dílny a hospodářská stavení, hřbitov. Od vesnice vybíhaly stezky k polím a na plantáže yerby, stromu cesmíny paraguayské, který misionáři zušlechtili a s jehož sušeným listím sloužícím k přípravě nápoje maté úspěšně obchodovali. Především díky nim se maté rozšířilo na celý jihoamerický kontinent. A stále větší oblibě se „zelené zlato indiánů“ těší i v Evropě. (Na tomto místě by autor dávným misionářům rád dodatečně poděkoval, neboť bez nahořklého drinku z cesmíny paraguayské si už pěkných pár let nedokáže představit ani jeden den.)
Sami misionáři žili odděleně v prostorných kamenných budovách, chodili po podlahách krytých barevnými glazurovanými dlaždicemi, koupel po horkém dni, které tu po většinu roku panují, si mniši mohli dopřát v malém bazénku. Jako vrak velkého korábu ční nad celým komplexem kostel. Ten chrám měl být věčný, nelze se ubránit dojmu, který na člověka udělají zbytky obvodových zdí. Jako kdyby někdo postavil Strahovský klášter uprostřed šumavských hvozdů a na čtvrt tisíciletí ho zanechal napospas svému osudu… Pozemský sen o „věčnosti“ však obvykle trvá jen krátce. Je na čase prozradit, že „jezuitskému státu“ dějiny vymezily zhruba půl druhého století a vše skončilo vyhnáním řádu z Latinské Ameriky v roce 1767. Ve zdech misií se usídlila zkáza.

Indiana Jones v sutaně

To ovšem odvážní chlapíci klučící prales na místě budoucího Trinidadu nemohli tušit. Vždyť se psala teprve první léta 18. století, jezuitský stát vzkvétal a oni měli jediný úkol: vybudovat další misii a evangelizovat v ní místní indiány Guaraní. O tom, jak se taková jezuitská redukce zakládala, píše v jednom ze svých dopisů již jednou citovaný Jindřich Václav Richter: „Vezme se několik vojáků spolu s indiánskými lučištníky a ti, přiblíživše se k nepřátelskému kmeni, hledí několik zajmouti, zajatce odvedou s sebou a vyučí je svému jazyku, aby jim mohli dělat tlumočníky. Ti pak se s knězem vrátí ke svým soukmenovcům a vyloží jim, s jak mírumilovnými úmysly Otcové k nim přicházejí. A tak se stává, že, získáni drobnými dary, odkládají svoji divokost a pojednou dobrovolně přicházejí ke knězi, přinášejíce mu zase navzájem dary svoje, papoušky nebo podobné věci, aby od něho dostali sekyry, nože a háky. Při tom je naši domácí indiáni ujistí, že Otcové s nimi nenakládali špatně, že smějí zpívat, tančit, a pochopí, že to, co po nich Otcové podle zákona božího žádají, je věc rozumná.“
Misionář jako pobledlý panáček v sutaně mumlající modlitby? Ale kdepak, tu představu rychle opusťme. Kromě náboženského zadání musel jezuita na konci světa zvládat devatero řemesel a v případě potřeby být architektem, stavitelem, lékařem, učitelem, geografem, ba i vojenským velitelem. Kostely v mnoha misiích byly stavěny jako malé pevnosti, které měly poskytnout ochranu misionářům a pokřtěným indiánům. Když popustím uzdu fantazii, spatřím v čele Trinidadu ošlehané muže něco mezi Harrisonem Fordem ve filmové sérii o Indiana Jonesovi a Robertem de Niro ve slavném snímku Misie. Ten ostatně čerpá právě z doby jezuitů a natáčel se nedaleko odtud, u světoznámých vodopádů Iguazú.
Historikové odhadují, že v oblasti dnešní Paraguaye a Argentiny působily také asi tři desítky jezuitských misionářů z českých zemí. Jako architekt se při stavbě vesnic proslavil Jan Kraus, znalost řemesel, zemědělství, ale i hudby zprostředkovával indiánskému obyvatelstvu českoněmecký jezuita Florian Paucke. Mezi indiány Guaraní se pohyboval také Václav Christman. Mít tak kuráž těch, kteří se vydávali na konec světa s vědomím, že jde zřejmě o cestu bez návratu! Skok přes oceán dnes zabere pár hodin a třeba až k branám Trinidadu dojedete autem. Vypravit se před třemi sty lety z Klementina do Nového světa obnášelo několikaměsíční strastiplnou pouť bez jistého výsledku. Ani za flašku stoletého portského a štangli luxusního uheráku by mě k takovému tripu nikdo nepřemluvil.

Zkrotlí tygři zpívají

Jak každodenní běh misií vypadal? „Život indiánů jezuité podle všeho dirigovali do nejmenších detailů – od toho, co si budou oblékat, až po sexuální praktiky. Víra indiánů v tajuplné schopnosti šamanů se netolerovala. Docházelo k soudům, které v mnohém připomínaly evropské inkviziční procesy. Naopak významné křesťanské svátky se velkolepě slavily,“ vysvětluje nám už známý Fernando, když později u tereré, jak Paraguayci říkají osvěžujícímu nápoji z maté zalitého studenou vodou, klábosíme o jeho práci i o životě v dnešní Paraguayi. Chudý vnitrozemský stát, kde původní indiánští obyvatelé tvoří asi tři procenta populace, není častým cílem turistů. Přesto má co nabídnout. A ruiny jezuitských misií lákadlem bezesporu jsou.
Jezuitům se vlastně podařilo vybudovat teokratický stát. „Divoši, ještě před nedávnem divocí jako tygři, nyní se zdají krotcí jako ovečky a podrobují se i trestu, zaslouží-li si nějaký, ba po každém tom trestu poděkují,“ hodilo by se možná použít slov jezuity Richtera. Osud z něj udělal mučedníka – roku 1696 zahynul při indiánské vzpouře na řece Maraňon a jeho dopisy vydal ve čtyřicátých letech minulého století Zdeněk Kalista ve sborníku Cesty ve znamení kříže.
„Obrovskou roli hrála v misiích hudba. Zněla po ránu i během dne pro potěšení při těžkých pracích na polích, indiáni hráli divadlo a zpívali. Zruční Guaraníové si sami vyráběli hudební nástroje. Přímo v misii Trinidad byly dílny na výrobu varhan, zvonů a harf,“ upozorňuje Fernando. Harfu Paraguayci milují nadevše, je jejich národním nástrojem. V sakristii kostela jsou uchovány cenné sochy, které tady rovněž vznikly. Jezuitské redukce měly své truhláře, kováře, tkalce, krejčí i hodináře nebo opisovače knih. Rozsáhlá zemědělská činnost jim zajišťovala soběstačnost v potravinách. Peníze neexistovaly, vše patřilo všem, všichni si byli rovni a bylo o ně rovnoměrně postaráno. Že vám to něco připomíná? Napadá mi, že pokud se kdy podařilo uskutečnit cosi z bláznivých idejí slunečního státu, snů o komunistickém ráji, pak to bylo právě tady. Ale hned tu novodobou nálepku z mysli zaplaším, byla by nespravedlivá k těm, kteří spočívají na malém hřbitůvku pod kopečky hlíny porostlými hustou trávou. Před stovkami let se vzdali bezpečí jezuitských kolejí, aby svou vzrušující misí napsali kus historie...

René Kočík

Snímky autor