|
|
 Žena,
která rozumí hadům
Mezi novinkami posledních let nepřekvapují náměty z dáli,
témata téměř exotická. Markéta Pilátová už svou první knihou
Žluté oči vedou domů s osudy žen napjatými mezi Brazílií a
Českem naznačila, že svou latinskoamerickou zkušenost dokáže
literárně využít s takovým úspěchem, že se na její druhou
knihu čekalo s napětím. Literární talent se neobjevuje ani
neprosazuje každý den.
I druhý román Markéty Pilátové Má nejmilejší kniha (Torst) je
logicky „jihoamerický“, dokonce cele, bez toho, že by některou
z postav vyvedla z domova či přivedla domů. Evropa tu
s tématem emigrace samozřejmě hraje také svou roli – jedna
z odboček vede do Polska. Syn doprovází otce, který chce
zemřít doma. Mohlo by se zdát, že v mytickém hadím románu jde
o vybočení, kdyby tím místem doma nebylo nezhojené polské
trauma z Jedwabneho, jed antisemitismu. Souvislost ještě
jedna: slovanské pohádky, synova nejmilejší kniha, s motivy
rozumění ptačí či hadí řeči.
A ocitáme se u základního tématu románu: mravního střetu
bezohledné civilizace s nadpřirozenou (či přirozenou?)
schopností primitivní indiánky rozumět hadům a jejich řeči.
Tady už jsme na jihoamerické půdě, ve zřetelné tradici
magického realismu.
Bohatě vrstvené děje a postavy románu mají svůj střed v hadím
institutu, kde ctižádostivý profesor z hadího jedu izoluje
látky, jež mají mít léčebné účinky. Když se objeví mladá
indiánka Pajita, je okamžitě zřejmé, že profesor sice
s úspěchem zkoumá jedy, ale dívka rozumí hadům (dokáže
zázračně vyléčit hadí uštknutí) – instinkt jí napovídá víc,
než je schopen vyzkoumat vědec, lhostejný k tomu, že hadům
ubližuje a hubí je.
Pilátová v románu exponovala rozporuplnou jihoamerickou
skutečnost: megapoli (něco mezi Sao Paulem a Riem) a za jejími
hranicemi nekonečnou přírodu s tradičním společenstvím živého
s neživým, život lidí s přírodou. Město, prales, pouště,
pampa. Ona megapole, výron globalizace uprostřed mytického
světa, představuje stejně živelný růst, je v ní vše,
technologie i bída, tragika lidských osudů, rafinovaná krutost
primitivního zločinu. I lidskost, jež vyzařuje z Pajity, „hadí
ženy“.
Nelze tu ani náznakem charakterizovat polomytickou krajinu s
hadím propletencem postav a dějů, jež jsou napsány s
obdivuhodnou stylistickou bravurou. Nezbývá než číst.
Vladimír Karfík, literární kritik
|
