Číslo 8 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s reportérem.
Stanislavem Motlem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 


Stanislav Motl, reportér

Co bychom se dozvěděli, kdyby se objektem našeho investigativního zájmu stal pan Stanislav Motl?

Nic moc zajímavého by to zase nebylo... Snad že vede hektický a dobrodružný život, takový, který může mnoho lidí považovat za nenormální. A že bytostně nemá rád slovo investigativní a považuje se za reportéra pátracího.

Ale proč? Je to přece totéž, ne?

Máme krásný jazyk, proč ho tedy hyzdit tak otřesnými výrazy? Tohle jsme v padesátých letech dělali s rusismy, teď to pro změnu jsou anglismy.

Dobrá, tak tedy jak dlouho už se při pátrání „vezete“ na vlně adrenalinu?

Asi odjakživa, od klukovských let, ale naplno od počátku let devadesátých. Projel jsem celý svět, jsem dobrodružstvím posedlý. Zažil jsem okamžiky mezi nebem a zemí, některé z nich rozumem nevysvětlitelné. A to je první zdroj mých zájmů. Druhou mou láskou je historie a archivy. Jsem kluk z venkova, co normálně zlobil a nosil ze školy poznámky, ale už tehdy jsem měl zájmy, které by někdo vzhledem k věku mohl označit za ujeté. Od deseti let jsem totiž chodil do archivu.

Proč jste nevystudoval historii, ale žurnalistiku? Přišlo by mi to logičtější.

Mě lákal spíš život. Představoval jsem si, že vystudovaný historik se vysoce pravděpodobně stane učitelem, což je sice krásné povolání, ale ne pro mě. Chybělo mi tam to dobrodružství, které jsem pořád hledal.

Jak se desetiletý kluk dostane do archivu?

Měl jsem skvělé učitele, kteří nás vedli k lásce ke vzdělání a mimo jiné nás vodili po všemožných exkurzích. Jednou jsme byli v archivu a mě to tam nějakým způsobem oslovilo. Začal jsem tam chodit pravidelně, archivář mi dával různé drobné práce...

Specializujete se na období druhé světové války. Čím vás ta doba přitahuje?

Odmala jsem byl obklopen lidmi, kteří v té době žili a vyprávěli mi svoje příběhy. Cítil jsem, že by bylo dobré jejich svědectví uchovat. Začal jsem si jejich vzpomínky zapisovat. Někdy v osmé třídě jsem šel na brigádu do cihelny, koupil si magnetofon a začal si to všechno nahrávat. Mám myslím unikátní archiv výpovědí lidí, kteří tady už dávno nejsou. Později jsem postupně dohledával, jak si ty příběhy pamatovali oni, a jak to bylo ve skutečnosti.

Zdá se, že jste přirozeně auditivní typ. Rádio vás dřív nezajímalo?

Jistě, vyrostl jsem na rozhlasových hrách. Během studií žurnalistiky jsem si rozhlas zvolil jako specializaci. Takže teď se vlastně vracím ke kořenům.

Šárka Vieweghová

Foto David Novotný

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 16. února.



  Xaver: Den hněvu nadešel
 Jak to slyší Přemysl Hnilička
 
   Zádušní mše za psychiky

   Nalaďte si
 
   Po skryté stopě
   Pořiďte si