|
|
 Přemysl
Hnilička, publicista
Xaver: Den hněvu nadešel...
Xaver je jméno, jež znají ti, kteří začátkem normalizace
slyšeli jeho rozhlasové promluvy, jakési „minuty nenávisti“.
Ve skutečnosti se jmenoval Miroslav Mráz, což je jedna z mála
ověřených pravd jeho podivného života. Vyvstává před námi
příběh člověka, který v touze po kariéře a z vlastního
slavomamu několikrát zcela změní svůj vlastní obraz,
s neobyčejnou lehkostí ničí a zastrašuje všechny kolem sebe.
Celým svým chováním se stává typickým mužem bez paměti,
Ahasverem lidského foltýnovství, neumětelství. Tím se stává
prototypem oněch likvidátorů dějin rozhlasu, mazajících jak
výtečné rozhlasové hry schopnějších kolegů, tak veškeré stopy
po vlastní kolaborantské činnosti za normalizace.
Vedralův Xaver se tak stává částečně „repo-dramatem“,
stylizovaným dokumentem o životě Miroslava Mráze, kolaboranta
a lidské zrůdy, která se na několik let spojila s rozhlasovým
médiem a nechala v něm zřetelný negativní otisk.
Každý díl Vedralova „rozhlasového románu“ je uveden famózní
znělkou, složenou z nejznámějších znělek rozhlasu (Kolotoč,
Hajaja, stanice Hvězda). Po zaslechnutí těchto známých tónů
většinou nastupuje nostalgie, ne však tady; mixáž, která
znělky kombinuje (hudba Petr Kofroň), je zřetelně ironická a
antisentimentální – podobně jako celý cyklus.
Autor v díle kombinuje několik linií: reálnou, dokumentární a
postmoderně fantazijní. V reálné Reportér pátrá po Xaverových
osudech a čelí snahám tuto činnost zastavit, dokumentární nám
představuje Mrázovy osudy v hraných výstupech a vzpomínky jeho
kolegů a partnerů. Poslední, „danbrownovská“ linie, vzniklá
jako „naspeedovaná“ verze pro mladé posluchače, je ironickým
pandánem k soustavně matenému a komplikujícímu se obrazu
Xaverova života. Ve stylu Šifry mistra Leonarda se tu operuje
v temných kobkách, vystupují tu tajná společenství, ordinují
se séra zapomnění či protilátky absolutní pravdy. Čím více se
znejasňuje bláznivý osud tajemné světové společnosti
sempervivánů a jejich znovuoživeného Golema – Xavera, tím víc
se nám znejasňují i skutečné Xaverovy osudy.
Vedral v Xaverovi využívá všech vymožeností brechtovského i
postmoderního divadla; zřetelně je přítomen autorský subjekt,
a to jak v postavě Reportéra, tak i v nerealistických figurách
(Remarka Hany Maciuchové, Hvězdička Báry Hrzánové).
Rozhlasovému nereálnu ovšem vévodí Krásný hlas, ztělesnění
všech těch, kteří nás provázeli historií rozhlasu, od Antonína
Zíba a Karla Högra až k Viktoru Preissovi, jemuž tato vděčná
role připadla. Všichni tři jsou zároveň živoucí pamětí tohoto
média i antickým chórem Vedralovy hry.
V Xaverovi získal životní roli Tomáš Töpfer jako zrůdný
opilecký přízrak, zvracející slova a neskrývanou nenávist vůči
všem. Není možné Töpferův výkon dostatečně plasticky popsat,
je potřeba slyšet tu úchvatnou studii hlasového chameleonství.
Reportér (Ivan Řezáč) tu zastupuje autora, ukazuje nám postup
pátrání, které Vedral podstoupil – ať už to byly rodinné
rozhovory s režisérem Jiřím Horčičkou (v textu Starý režisér,
hraje Alois Švehlík), nebo s vydavatelem Mrázových textů
(Miroslav Táborský). Můžeme sledovat jeho zděšení i pobavení
nad osudy svého „objektu“, především nám však zprostředkovává
Vedralovo neúnavné nadšení při pátrání po Xaverových osudech.
Autor (a s ním i vynikající režisér Petr Mančal) se v Xaverovi
vyrovnává s předchozí generací, generací otců, která svou
naivitou a vírou v lepší příští obětovala nejen život svůj,
ale i svých dětí. Vymlouvají se na nadšení, ale s nadšením
posílali také své spoluobčany na šibenici jen pro názor –
pomáhali šířit „xaverovské“ zlo strachu.
Xaver – to je Vedralův „dies irae“, den hněvu, v němž řve na
konsternovaného posluchače vše, co ho celý život štve, je to
jeho spílání publiku, které se nechá uspávat u televizních
estrád z archivu a blaženě pochrochtává u rozhlasových orgií
s Kájou a Helenkou. Nejlépe je to slyšet v nádherně
nekorektním monologu Ezoterika Ludvy (již tradičně vynikající
Michal Pavlata), v němž zuřivě křičí na všechny „kurvy
zasraný“, tj. komunisty a jejich ochotné pomahače („Upírám jim
nárok na veřejnou distribuci jejich normalizační zábavy, při
který stejně jen teskně vzpomínaj, jak se nám srali do životů.
(…) A týhle sračce říkaj laskavej humor a pohoda!“). Své tu
dostanou všichni: politici, herci a jiné celebrity, tajné
služby, občané diváci a posluchači, ale také sami rozhlasáci,
kteří se neustále zaštiťují žvásty o vyváženosti, korektnosti
a především poslechovosti, kteří za sebe při výběru hudby
nechají rozhodovat naprogramované stroje a kteří kolem sebe
šíří nesnesitelnou lavinu medově lepkavé a ztuchlé
normalizační pohodičky. Není proto divu, že Vedralův Xaver
nemůže skončit nějakým všeobecným smířením, „tlustou čárou“,
naopak: končí se pravou, nefalšovanou apokalypsou.
Xaver je pohled do pěkně špinavého a ohavného zrcadla.
Vyčistit jej, to však není Vedralova práce. Ta je nás všech. |
