|
|
Po skryté stopě
S napětím čítáme v časopisech aktuální úvahy Zdenka Slouky,
jež s přesným vhledem a s mimořádnou přesvědčivostí analyzují
povahu politického dneška, a málokoho napadne, co vše je za
nimi, jaká zkušenost, jaká studia, jaká práce, jaký osud.
Myslíme si troufale, že víme, jaký život čekal před sedmdesáti
lety na ty, kdo krátce po únoru odchodem ze země zvolili cestu
svobody, a s čím museli zápasit. Víme však o tom dnes jen
velmi, velmi málo, naše sebestřednost nám brání hlouběji se
zajímat o jejich osudy a ocenit jejich práci.
 Zdenek
Slouka, emeritní profesor mezinárodní politologie na
amerických univerzitách, s nesuchozemskou habilitací v oboru
mořského práva, jež souvisí s těžbou ropy z podmořského dna,
vylíčil tuto svou dlouhou cestu, a čteme příběh téměř
dobrodružný, dnes stěží uvěřitelný. Předně: čekáme především
líčení exilové pouti, ale musíme posečkat, neboť téměř třetinu
z osmi set stran knihy Jdi po skryté stopě (Lidské kroky
politickou krajinou exilu) autor věnuje svým brněnským létům.
Je to přirozené, protože jak jinak bychom mohli pochopit
důvody jeho životního rozhodnutí odejít před perzekucí do
zahraničí. Z osobních vzpomínek na dětství a mládí se však
dočteme mnohem víc než jenom o autorovi. Zdenek Slouka velmi
živě exponuje zapomínaný obraz meziválečného Brna, léta
válečná, tři problematické roky poválečné – prožil je
uprostřed demokratického politického a kulturního
společenství, kam ho uvedl jeho otec legionář –, brněnské
gymnázium, nadějné začátky na brněnské univerzitě s jejich
významnými profesory, své působení v brněnské redakci Lidových
novin i poúnorovou čistku.
Teprve v druhé části knihy přichází očekávané téma s názvem
první kapitoly, který je pro ně příznačný: Tunely exilu.
Zapomínáme a sotva si dokážeme představit, jaká osobní dramata
čekala exulanty za hranicemi. Sloukova cesta k práci pro
svobodu země, proto přece odešel, vedla přes strastiplný zápas
o svobodu vlastní. Než se dostal k práci, musel prožít
ponižující léta v Rakousku a Austrálii. Pak následoval návrat
blíž k domovu a v půli padesátých let se mu otevřela možnost
pracovat ve Spojených státech. Jestli australská ne zrovna
dobrovolná zajížďka je exotická, pak pracovní vypětí ve
Spojených státech působí dnes neméně exoticky, třebaže jinak:
deset let den za dnem psal Slouka mezinárodněpolitické
komentáře pro Svobodnou Evropu. Byl to vysilující zápřah do
žentouru, a vedle toho ještě studium na newyorské univerzitě a
posléze absolutorium na universitě kolumbijské. Od té chvíle
až do devadesátých let působil Slouka jako univerzitní učitel.
Osmašedesátý rok pro něho znamenal naději a zvýšený zájem o
domov. Byl však také svědkem nekašírovaného univerzitního
dramatu vyvolaného studentskou vzpourou, z něhož se Columbie
podle jeho svědectví zcela nevzpamatovala dodnes. V osobním
svědectví dáva profesor Slouka mimoděk nahlédnout do
mikrosvěta amerických univerzit a porozumět jejich roli
v rychlém vývoji americké společnosti. Zkušenosti si nenechává
pro sebe a hned na začátku devadesátých let se dává do služeb
domácího svobodného akademického světa.
Nakladatelství Academia vydalo v edici Paměť mimořádnou knihu.
I když v ní Zdenek Slouka vypsal svůj příběh, nepřistoupil k
ní, jako k prostým pamětem, ale jako ke svědectví o tom,
jakými zákruty se celá desetiletí ubítraly dějiny. Pod textem
prosvítá jeho nezrušitelný vztah k zemi, odkud odešel, a také
konfrontace dvou světů, jež teprve před dvaceti lety začaly
odstraňovat umělé bariéry, jež je dělily. Kniha je zároveň
svědectvím o dlouhé řadě obětavých lidí, s nimiž se autor na
své životní a profesní cestě setkával.
Vladimír Karfík, literární kritik |
