|
|
 Marta
Vančurová,
herečka
Kdy jste se poprvé setkala s rozhlasovým mikrofonem?
Já jsem vlastně v Českém rozhlase začínala dřív, než jsem se
stala herečkou. Od deseti let jsem zpívala v dětském sboru
Bohumila Kulínského a právě pěvecké zkušenosti mě přivedly
k práci režisérem Josefem Henkem. To jsem už byla na gymplu a
on si vybral tři z nás, abychom mu nazpívali písničku do jedné
pohádky. Po čase si mě přizval k natočení rozhlasové hry
Ingmara Bergmana Malba na dřevě. Přiznám se, že tato první,
byť krásná příležitost pro mě byla zároveň trochu šokující, do
té doby jsem neměla s hraním absolutně žádnou zkušenost. A
najednou jsem měla točit s takovými hvězdami, jakými už tehdy
byli třeba Iva Janžurová, nebo Otakar Brousek – samé herecké
kapacity. Přitom já neměla vůbec žádnou hereckou průpravu!
Pokud tedy nepočítám role zvířátek nebo větříčku na školní
besídce v páté třídě... A teď jsem měla hrát hlavní roli.
Strašně jsem se styděla, a tehdy jsem to vyřešila velmi
zbaběle – nechodila jsem na zkoušky a myslela si, že to pan
režisér prostě vzdá. Ale on si mě zavolal a řekl, že bez
zkoušek hlavní roli hrát opravdu nemohu, nicméně mě přeci jen
přemluvil k malé vedlejší úloze a tu jsem pak také natočila.
Díky rozhlasu jsem u herectví uvízla drápkem, ale před tím
jsem o něm nikdy nepřemýšlela a zkoušky na DAMU jsem dělala
skutečně za pět minut dvanáct.
Opravdu jste o herectví nikdy před tím nepřemýšlela?
Ne, vážně ne! Ani náhodou. Mě bavila spíš příroda, bylinky.
Bydleli jsme na okraji Prahy, vyrůstala jsem vlastně na
venkově a tíhla spíš k přírodním vědám. Chtěla jsem jít tímto
směrem. Ale v životě to tak je. Něco se stane, nějaká náhoda
vás osloví a vy už v tom jedete.
Mluvila jste o zkoušení v rozhlase. To myslím dnes už tak
zcela neplatí. Jak moc se změnil způsob natáčení rozhlasových
her?
Já teď už tolik v rozhlase netočím. Ale myslím, že současný
trend, nejen v rozhlase, ale i televizi, filmu, je natočit vše
co možná nejrychleji. Celý život je vlastně dnes nějak
zrychlený. Všichni někam utíkají... Na rozhlasové práci bylo
krásné právě to, že se zkoušelo, že se hledaly hlubiny a
rozměry her. Určitě se to projevilo na jejich kvalitě, byla to
nádherná práce. Když jsem se k ní po nějaké pauze vrátila,
velmi mě zaskočilo, že se téměř nezkouší. Je to samozřejmě
velice znát, když se to bere z jedné vody načisto. Jistě –
může se to povést, a určitě záleží na osobnosti konkrétního
herce, co tam vnese, ale je to škoda.
Na divadelní práci je pro herce velmi důležitý kontakt
s hledištěm. S jeho reakcemi. Je při práci před mikrofonem,
kdy kromě hlasu nemáte jiné výrazové prostředky, možné myslet
na to, že někde druhém konci sedí váš posluchač?
Ne, na to není čas. Rozhlas je specifické medium, stejně jako
televize, film, divadlo a vždycky je na konci někdo, kdo to
poslouchá. Ovšem při samotné práci není čas myslet ještě na
něco jiného než na samotnou roli. Ale rozhlas a rozhlasové
herectví pro mě znamená hodně. Já vlastně celé své dětství
stála na té druhé straně. Televizi jsme měli pozdě, až někdy
v mých čtrnácti letech a jsem moc ráda, že jsem vyrostla na
rozhlase. Stejně jako knížky totiž nesmírně rozvíjí fantazii a
to mi velmi utkvělo. Třeba i fotbalové zápasy – jak ty bývaly
napínavé, právě proto, že jsem je neviděla a vnímala jen hlas.
Prožívala s komentátorem jeho emoce, bylo to úžasné. Mám
v povědomí tento svůj posluchačský zážitek a samozřejmě si to
uvědomuju, ale ne v tu samotnou chvíli natáčení. Rozhlasové
herectví je svým způsobem věc techniky, pro kterou někdo má
větší či menší cit, ale je v tom i trénink a v mikrofonu je
slyšet všechno. Celá duše. Tak jako film má své oko, v podobě
kamery, s nímž se dokáže dostat až k samému nitru, tak pomocí
hlasu právě tohle dokáže rozhlas.
To mi trochu připomíná, když můj tatínek sledoval v televizi
hokej a na uchu měl tranzistorák. A když jsem se ptala, proč
to poslouchá v televizi i v rozhlase zároveň, vždycky říkal :
„Když oni to v té televizi neumějí tak pěkně říct… Máte čas na
rádio jako posluchač?
Abych se přiznala, moc ne, spíš ho mám jako kulisu.
Nedávno vyprávěli brněnští rozhlasáci Josef Veselý a Jaromír
Ostrý o tom, že rozhlasový posluchač je vlastně spolutvůrcem
pořadu, protože ten si ho musí svou fantazií dotvářet. Jste
stejného názoru?
Určitě. Rozhlasový posluchač je partner a automaticky vlastně
na tom pořadu svou fantazií spolupracuje. Ano, jistě...
Jana Švecová
Snímky Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 19. ledna. |
