|
|
Jak také psát o hudbě
 Jedním
z nemnoha českých nakladatelství, jejichž ediční plán je
nakloněn rovněž vydávání původních knih o hudbě, leckdy i
ambiciózně přesahujících žánr čisté publicistiky, je donedávna
výhradně zdravotnický nakladatelský dům Galén. Rozšířením
svého záběru také v loňském roce mnohokrát potěšil posluchače,
kteří mají potřebu vědět o slyšeném o dost víc než druzí.
Mezi lacinými knižními monografiemi zpěváků, zpěvaček a kapel,
často do posledního detailu vygooglovanými, neautorizovanými
(a nezřídka i podepsanými jmény renomovaných autorů…) se
vyjímá například první galénovský titul našeho předního
publicisty specializujícího se na oblast world music Jiřího
Moravčíka. Žurnalista, jehož znají i posluchači rozhlasové
Vltavy, začlenil do knihy Když píseň tluče křídly do oken
šestnáct příběhů špičkových hudebníků z nejrůznějších koutů
světa, spjatých často jen nepřesnou (a jak autor výstižně
píše) spíše pragmatickou terminologickou zkratkou pro hudbu,
jež původně vznikla pro lokální trh, ovšem zásadně ho
přesáhla. Mari Boine, Tanya Tagaq, Tim Eriksen, Mariza, Oumou
Sangare – ta jména jsou už i v Česku dobře známá, přinejmenším
díky skvělým koncertům, které tu zmínění interpreti v letech
nedávno
 minulých
odehráli. Moravčíkova kniha není důležitá zdaleka jen proto,
že přináší jejich podrobný a mnohdy i poněkud pohnutý životní
příběh. Autor tyto osudy řadí do kulturního a politického
kontextu, a nabízí tak čtení téměř dobrodružného rozměru –
stačí připomenout africkou formaci Tinariwen tvořenou
příslušníky nomádského kmene Tuaregů, léta masakrovaného
malijskými vládními vojsky.
Stejně silné okamžiky obsahuje i knížka dalšího z výrazných
českých hudebních novinářů, navrch písničkáře a překladatele
Michala Bystrova, který do publikace Příběhy písní shrnul
stejnojmenný seriál publikovaný v letech 2007 a 2008
v kulturním magazínu UNI. Vykreslit z mnohdy neobyčejně
obtížně dostupných historických útržků pozadí vzniku
legendárních skladeb jako Waltzing Matilda, Jingle Bells, St.
James Infirmary nebo Casey Jones byl mimořádně šťastný nápad
vycházející z nejlepších tradic tuzemské hudební novinařiny –
jistě ne náhodou opatřil Bystrovovu knihu předmluvou Josef
Škvorecký. Podstatnou součástí každé z kapitol je originál
textu písně a autorův překlad, neschází ani seznam českých
verzí jednotlivých skladeb.
 Také u
kolébky jiného z mimořádných loňských počinů nakladatelství
Galén stála hudba – tentokrát rocková. Zubní lékař Leoš Šedo
ze Sázavy literárně debutoval už před čtyřmi lety, ale teprve
v povídkovém triptychu Beatles přistanou v Praze dnes večer
plně prokazuje svůj vypravěčský talent, obdivuhodný dar
fantazie a až úzkostlivou péči o vystižení dobových reálií. To
slouží především titulní povídce, v níž Šedo konstruuje
neodolatelnou fikci – jeden by nakonec skutečně uvěřil, že
v roce 1966 měli na Strahově vystoupit proslulí „Brouci“, a
poskytnout tak záminku ke vpádu „spřátelených armád“
uskutečněnému za známých okolností až o dva roky později...
Závěrečná z povídek, apokalyptický Plyn, nás pro změnu zavede
do daleké budoucnosti: ve třicátých letech 21. století se
v Praze schyluje k opravdu, ale opravdu poslednímu koncertu
Rolling Stones. Jenže ani tentokrát to nedopadne dobře... „Čím
je Škvorecký pro jazz, tím začíná být Šedo pro rock,“ napsal o
Šedově knize hudební kritik Jiří Černý. Čtenáři z rockové
generace šedesátých a sedmdesátých let o tom silném výroku
dost možná vůbec nezapochybují.
Milan Šefl |
