|
|
 David
Vávra,
architekt, herec, spisovatel
Stíháte ještě vůbec pracovat jako architekt?
Ale já jsem hlavně architekt! Ostatní činnosti jsou jen
záliby.
A časově náročné natáčení Šumných měst?
Víkendová záležitost, takže chalupařina.
Jak velký je váš ateliér?
Malý. Pět šest lidí, na větší projekty najímáme další
specialisty a na velké, jako je třeba rekonstrukce divadla
v Kladně nebo knihovna v Hradci Králové, se spojujeme
s dalšími ateliéry.
Specializujete se nějak?
Nespecializujeme, ale investor s námi musí konvenovat. I když
na druhou stranu každá zakázka je výzva, takže třeba to, čemu
se podvědomě bráním, mě nakonec svým způsobem vzrušuje.
Například nátěr panelového domu. Vždycky jsem si myslel, že
bych to nikdy nechtěl dělat, jenomže v tom paneláku bydlí moji
kamarádi a u architektury je potřeba cítit určité lidské
souznění. Řekl jsem si, že bych to asi kvůli nim měl udělat, a
nakonec mě to nadchlo. Přišlo mi, že by se tam hodila
abstraktní kresba, ale musel jsem svůj návrh představit před
zástupci osmdesáti partají, domovním výborem, což byl
jedinečný zážitek v suterénních prostorách panelového domu.
Existují projekty, které se vám nepodařilo před klientem
obhájit?
Samozřejmě, architekt má asi tak třetinu až polovinu věcí
realizovanou, zbytek zmizí, protože se to buď zadavateli
přestane líbit, nebo dojdou peníze, nebo je třeba krize nebo
se manželé rozvedou.
Máte nějaký svůj projekt raději než ty ostatní?
To bych nazval Sophiinou volbou, ale protože projekt zahrnuje
moment lidského setkávání i konfliktu, víc si pamatujete
konflikty než harmonické vztahy. Všechny projekty jsou proto
cenné. Některé třeba tím, že jednatel je váš kamarád a vy se
respektujete a výsledek je dost harmonický. Takovým příkladem
je kulturní dům Dobeška nebo Švandovo divadlo na Smíchově.
Mohl byste uvést některé svoje realizace?
Kromě asi tuctu rodinných domů rozesetých mezi Šumavou a
Krkonošemi to jsou rekonstrukce divadel Dobeška a Švandova a
částečně Paláce Akropolis. Dále v loňském roce dokončený
bytový dům s francouzskou restaurací ve Vrchlabí nebo lávka
s vyhlídkovou věží přes řeku Ohři v Chebu. Občas se v našem
ateliéru potěšíme zpracováním instalace výstavy a jednou za
dva až tři roky navrhuji scénu pro divadelní představení
režírované Radovanem Lipusem. Většina úkolů nám přináší
radost.
Navrhujete také kostely…
Zatím šlo o dvě zakázky. První byla přístavba lodi dřevěného
kostelíka v Braníku. Byl jsem tam křtěný, konfirmovaný, dělal
jsem tam skautský slib, ženil se, děti tam jsou křtěné. A taky
to byla moje první zakázka vůbec. Jednalo se o dostavbu
protestantského kostela z roku 1947, který se původně stavěl
jako provizorium na dva roky, protože měl vzniknout kamenný,
na což nedošlo. Kostel je tak jednoduchý, až je lehce
komplikovaný a má vnitřní specifické kouzlo. Druhé oslovení
byla modlitebna v Modřanech umístěná v rodinném domu. Měla
proporce kina a nedostačovala. Takže jsme jednu stěnu posunuli
do ulice, vznikl nový prostor a k jeho dokončení jsem chtěl
jako obvykle pozvat výtvarníky. Pak jsem si ale řekl – tohle
je přece perla celé akce, výjimečná chvilka, kterou si užije
někdo jiný. Vždyť si to můžu udělat sám! Vezmu na sebe to
riziko, půjdu do toho a užiju si to! Přemýšlel jsem, jak
oddělit spirituální prostor od ulice tak, aby do ní vyzařoval.
Na rozdíl od protestantských kostelů, které se stavěly ve
dvacátých a třicátých letech a byly to strohé, prázdné
prostory, v nichž nic nemělo připomínat katolicismus, krásné,
ale trochu nudné, jsme chtěli udělat výtvarnou podobu
s mnohoznačným významem, aby symbolizovala, že víra je
neuchopitelná. Nakonec vzniklo deset velkých oken (určitý
symbol Starého zákona), přes které pluje novozákonní ryba
(symbol Ježíše Krista).
Jaká je evangelická církev investor?
Je hodně demokratická. Velké slovo tam má staršovstvo, proto
komunikace bývá komplikovanější než s jedním objednatelem.
Všichni mají trpělivost se navzájem poslouchat. Prosadit
v rámci tohoto společenství projekt vyžaduje hodně
soustředění.
Byl jste asistentem architekta Ladislava Lábuse na ČVUT.
Znamená to, že jste učil?
Byla taková tříletá epizoda... Láďa byl šéf, já musel
poslouchat. Když vznikalo naše společenství, říkal: Zkusíme
pomíchat oheň a vodu... Fungovalo to, až na to, že já znám
rychlou odpověď tak za deset vteřin, kdežto Láďa třeba za
hodinu, i když možná prožitější. On mlčel a ve mně se pěnila
krev, protože mi naskakovaly všechny představy mých aktivit,
které potřebuju stihnout... Častokrát jsem tu situaci
přehrával, třeba při otvírání domu Langhans. Láďa dokázal ze
svých studentů vymlčet úsporné baráky, které se blížily jeho
prožitým prostorům, co mají v sobě něžnou poetiku. Pro mě,
který to má energeticky jinak, to nebylo možné vydržet déle.
Šárka Vieweghová
Snímky David Novotný
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 12. ledna. |
