|
|
 O
druhém pohledu
Na první pohled bývá televizní konec roku radostnou chvíli pro
všechny. Tvůrci, šéfové, diváci, a dokonce i kritici a
recenzenti, si užívají „toho nejlepšího“, co sváteční
obrazovka nabízí a všeobecná spokojenost vládne vůkol. Už
druhý pohled však naleštěná televizní idyla obvykle nevydrží.
Nedávné lámání letopočtu nebylo výjimkou. K vidění byl opět
zatuchlý vánočně-silvestrovský programový eintopf notoricky
reprízovaných pohádek, komedií a svátečních dojáků, kořeněný
několika povýtce panoptikálními novinkami. Ohlížet se za nimi
by mělo ještě méně smyslu, než vyrábět a uvádět repliky
silvestrovských normalizačních velkoestrád či bláboly z rodu
Domu U Zlatého úsvitu. Obojím tentokrát obšťastnila své diváky
Česká televize.
Nepoužitelné pro aktuální reflexi televizního dění jsou i
tradiční novoroční inovace formy i obsahu vysílání. Mírný
optimismus předběžně budí příslib zrovnoprávnění a
vyprofilování nabídky jednotlivých kanálů České televize (viz
přesun Událostí a komentářů a Dobrého rána na ČT 24). Ani
umanutá potřeba na Nový rok z gruntu překopat programové
schéma nedosáhla letos patologických rozměrů jiných let.
Čekání na druhý pohled a příležitost posoudit změny z odstupu
si divák může zpříjemnit sledováním dlouhá léta marně
vyhlížené reprízy jednoho z nejpozoruhodnějších projektů České
televize vůbec – dvaačtyřicetidílného seriálu Bigbít.
Jedinou použitelnou tradicí spjatou se změnou letopočtu
zůstává ohlédnutí za důležitými událostmi uplynulého roku. Za
všechny zmiňme alespoň dvě z kategorie těžko pochopitelných.
Prvním příběhem hodným druhého pohledu je opakovaná volba
Jiřího Janečka generálním ředitelem České televize. Smyslem
každé dobré volby je buď touha po pokračování optimálního
stavu, nebo naděje na změnu k lepšímu. Prvních šest let
Janečkova ředitelování televizi veřejné služby nijak
neprospělo. Doufat, že se něco změní, je naivita, ze které
nelze podezírat snad ani Helenu Fibingerovou.
Příkladem televizní nepochopitelnosti „z opačné strany
barikády“, je podzimní totální selhání soudnosti a sebereflexe
Jana Krause v jeho Uvolněte se, prosím. Jan Kraus je
bezpochyby profesionálem a respektovaným mistrem svého oboru.
Díky svým jasným a konzistentním občanským postojům se časem
mimoděk stal i morální autoritou a reprezentantem zdravého
rozumu. Způsob, jakým poskytl ve svém hojně sledovaném pořadu
nerušený prostor Heleně Vondráčkové (a před tím i jejímu
manželovi) k nenávistnému poplivání Marty Kubišové, přesně
odpovídá odporným praktikám, proti kterým občan Kraus vždy
vystupoval. „Asi se zbláznil...“, okomentoval jeden můj známý
Krausův nepochopitelný úlet. Má někdo lepší vysvětlení?
Jan Svačina, publicista |
