|
|
 Petr
Koudelka, spisovatel a publicista
Kudy kam
Víme kudy kam? Textař a autor jediného lyrikálu v dějinách
umění Michal Horáček musí být velmi smutný. Ne proto, že mu
kritika ztrhala jeho dílo, to se stalo třeba i Verdimu, ale
proto, že se nikdo nezabýval tím nejpodstatnějším: O čem to
je! Kvůli jedné důležité myšlence to autor dělá – aby se
dostala k lidem, a oni ji nepoznají! Jsem přesvědčen, že to je
i případ lyrikálu Kudykam. Ta myšlenka, Kantův morální
imperativ a jak jsme s ním na tom v naší době, úplně zapadla.
O morálce se prostě nemluví.
Víme kudy kam? Když na to Kant přišel – že se má člověk chovat
tak, aby se jeho jednání mohlo stát obecnou normou pro
ostatní, zdálo se, že s tímto názorem už nic neotřese. Bylo to
přece tak samozřejmé. Karel Havlíček Borovský to vyjádřil
svými slovy: „Co sám nechceš, nečiň jinému! – pravil žáku
kantor kdesi, tahaje ho za pačesy.“
Už z Havlíčkovy interpretace je zřejmé, že je tu jakási
apriorní nedůvěra k tomu, zda člověk dokáže vyhovět morálnímu
imperativu, zda se jím bude opravdu řídit. To však byla jen
taková satirikova pochybnost, ale že by lidé přestali úplně
dbát na morálku a zákony? Mohlo by se to stát?
Mohlo. Uplynula nějaká doba a člověk se morálkou neřídí.
Dokonce ani zákony, které jsou přímo vybudované na morálním
imperativu a jsou jeho hlavní oporou, s tím nic nezmohou. Co
je nejošklivější na naší společnosti? Každý uzná, že korupce.
Podplácení, klientelismus, mafiánství jsou běžně rozšířené
jevy a zákony jsou na všechny viníky krátké.
Ale nechoďme tak daleko. Řidiči nedodržují stanovenou
rychlost. Když jedu padesátkou, všichni na mě najíždějí,
blikají a ťukají si na čelo. Nepomáhá žádný nový soubor
trestů. Zákony s tím nic nezmohou.
Tak bych mohl pokračovat donekonečna. Kantův morální imperativ
nefunguje. Společnost se nad tím nepozastavuje. Neříká se:
Když nebude nikdo dodržovat pravidla silničního provozu, přece
i já se mohu stát obětí nehody! To, zdá se, nikomu nevadí. Mně
se to třeba nestane, říká si občan. Je to, jako by lidi
postihla nějaká nemoc, která jim vzala základní instinkt, pud
sebezáchovy.
Lidé se dohodli, že je dovoleno vše, když z toho budou mít
nějaký prospěch. V nacistickém Německu se takto dohodli na
totálním porušení zákonů a morálky, když dali obecný souhlas
s dobýváním cizích území. Takových experimentů s morálkou už
bylo hodně. Komunismus k tomu vypracoval teorii: když se
většina chová tak a tak, přijmeme toto chování jako normu. Je
to teorie nejnižšího společného morálního jmenovatele. Všichni
jsme bez viny. Český národ má hodně zážitků tohoto druhu.
Většina souhlasila s rozbitím Rakouska, většina s vyhnáním
Němců, většina se znárodněním, většina s privatizací a zároveň
také s rozkradením státního majetku. Dnes tento proces
rozkrádání, uplácení a mísení zločinu s politikou pokračuje a
nikdo proti němu neprotestuje. Je tu celonárodní souhlas,
potvrzovaný volbami. Každý z toho něco má, nebo si každý
myslí, že z toho něco mít bude. Jelikož v oblasti práva se nic
nebo skoro nic neděje, zbývá už jediné: zrušit zákony, protože
jsou stejně zbytečné. To by ovšem byla chyba. My všichni
potřebujeme předstírat, že je všechno v pořádku. A společnost
se nezhroutí.
Víme kudy kam? Morálka kdysi zahrnovala soubor pravidel pro
jednotlivce a celé společnosti. Tyto soubory se někam
ztratily, nikdo je nepotřebuje. Je výhodnější je nemít.
V ekonomice se prosadila nejrychleji zásada „Dělejte si, co
chcete“. Jmenuje se tak celý manuál volného trhu. Tam, kde
kradou všichni, není vinen nikdo.
Tento systém lidského jednání se rychle rozšířil do všech
oblastí. Stal se novou inspirací pro výchovu mládeže, podnětem
a obsahem uměleckých směrů. Každý ať si dělá, co chce. Rušili
jsme tabu, která platila staletí, jedno za druhým.
Dokonce i v oblasti lidských práv se setkáme se společným
názorem většiny nekomplikovat si život. Takzvaný
multikulturalismus je vlastně jen souhlasem s tím, ať si
menšiny dělají, co chtějí. Než abychom jim diktovali řád a
pravidla, která už sami nedodržujeme, necháme jim jejich
vlastní volbu, kterou často ohrožují většinovou společnost i
sebe. Povinnost zachovávat politickou korektnost je jen
zárukou, že se o těchto problémech nebude otevřeně mluvit.
Globalizace je planetárním posvěcením života bez morálních
pravidel, bez omezení a tabu. Je to naše společné dílo, jedeme
v tom všichni. Děláme si, co chceme, a to je nejdůležitější.
Někdo na tom vydělá a někdo ne, to je cena za naše osvobození
od všech morálních imperativů.
Kdy začala éra společného souhlasu se životem bez morálních
imperativů, nikdo neví. Někdo říká, že to začalo s vývojem
techniky, někdo, že s odchodem člověka z přirozeného světa.
Možná za to může naše víra v pokrok a pohodlí, neboli trh,
konzum, chamtivost a zlaté tele.
Přemýšlím o dvou událostech z poslední doby: rozhodnutí
soudkyně, že chlapec, kterého odhodilo auto, nemusí za nehodu
platit, a – poslední kniha našeho prezidenta. Soudkyně odvážně
prohlásila, že musí vynést rozsudek v souladu s dobrými mravy.
Prezident napsal, že morálka se zavést nedá, trh ano. Jsme
mezi dvěma mlýnskými kameny. Co máme zvolit? Dobré mravy, nebo
zlaté tele? Nevíme kudy kam. |
