|
|
 O
výročních orgiích
Jen málokterý cizinec asi chápe tradiční českou zálibu v
obřadném sebedojímání u příležitosti našich slavných národních
proher. Neví, že výčet všech těch Moravských polí, Lipan,
Bílých Hor, Mnichovů, Vítězných únorů a německých a ruských
okupací, je o poznání delší, než okamžiků pamětihodných
vítězství. Možná je to právě nedostatek pozitivních
zkušeností, proč se nám dnes nějak nedaří přiměřeně si
připomínat a slavit i světlé okamžiky vlastní historie.
Výroční orgie a s nimi spojený frontální útok na divákovu
„absorpční schopnost“, které uspořádala Česká televize v rámci
oslav dvacátého výročí Velkého plyšového převratu, jsou toho
důkazem.
Vydatná porce nově vyrobených pořadů a totální výprodej všeho,
co se za uplynulá léta ve veřejnoprávním archivu
nashromáždilo, nabídla publiku poněkud surreálnou směsici
seriózních informací, vzpomínek a analýz s panoptikálními
zhůvěřilostmi z rodu Renčova Polojasna. Především však logicky
průběžně zdvojovala, ztrojovala a občas snad i
zdesateronásobovala zprostředkovávané informace. O efektivitě
podobného přístupu lze s úspěchem pochybovat. Stejně jako o
počtu (zejména) nepamětníků, kterým podobná mediální masáž
skutečně zprostředkovala a přiblížila zásadní význam
historického zlomu v listopadu 1989.
Příkladem reflexe minulosti, povýšené nad zavedený
publicistický standard, slibovala být premiéra televizního
filmu Archiv, která jubilejní týden ve vysílání České televize
symbolicky uzavřela. Téma konfrontace člověka s minulostí
skrytou v archivech StB má dramatický potenciál i tragický
rozměr. Způsob jakým oba scenáristé, Iva Tajovská a Miroslav
Sovják, rozehráli příběh muže, který se rozhodne pomstít
někdejší zradu a ponížení, dokazuje, že si obého byli vědomi a
uměli by je zúročit. Lavina událostí, stržená objeveným
estébáckým svědectvím o nevěře vlastní manželky, nabírá rychle
na síle a ničí životy protagonisty i jeho blízkých: Hrdina
opouští ženu, zříká se syna a rozhoduje se prodat dům a dožít
v domově důchodců jako mstitel a špatné svědomí fízla, který
mu dvakrát zničil život. V té chvíli se však tragický princip
„co se stát musí“ nepochopitelně mění v obvyklé „co by se stát
mělo“ – manželce, která je vlastně také spíš obětí, je
odpuštěno; testy DNA potvrdí hrdinovo otcovství; a dokonce i
ten estébák je nakonec hoden spíš politování než odsudku...
Místo strhující dramatické vivisekce se jako obvykle smiřuje a
hladí po srsti.
Nejpůsobivější a nejdůstojnější televizní oslavou dvacátého
výročí listopadových událostí tak nakonec zůstal přímý přenos
slavnostního koncertu iniciovaného Václavem Havlem a nazvaného
Už je to tady. Pozapomenutý pocit národní hrdosti mohla
narušit snad jen obava, aby se o něco podobného – nedej Bože –
příště nepokusil Havlův nástupce v prezidentském úřadě.
Tentokrát nám z obrazovky popřáli mj. Dalajláma, Mick Jagger,
Barack Obama, Phil Collins či Angela Merkelová. A z pódia živě
Lou Reed, Suzanne Vega, Joan Baezová a Renée Flemingová. Vize,
že pod patronátem Václava Klause by to byl nejspíš Vladimír
Putin za doprovodu Alexandrovců, je možná legrační. Ale
reálná.
Jan Svačina, publicista |
