|
|
 Na každého čeká životní bilancování
Před více než dvaceti lety se kanadskému režiséru Denysu
Arcandovi podařilo na sebe upozornit Úpadkem amerického
impéria, kdysi vysílaným též Českou televizí. Portrétoval zde
různorodou skupinku lidí, kteří glosují své osudy, postoje i
názory, kteří si vyjasňují zklamání i naděje. Roku 2003 se
Arcand k některým postavám tohoto filmu znovu vrátil v nyní
uváděné Invazi barbarů (středa 28. října, ČT2, 20.30).
 Ukazuje,
jak se montrealský profesor Rémy (Rémy Girard), jeden z
protagonistů výše zmíněného titulu, ocitá ještě v
předdůchodovém věku na sklonku své pozemské pouti – zhoubný
nádor nelze operovat a nemocného čeká bolestivé umírání. Ač si
celý život bohémsky užíval, požitkářsky dopřával zážitky
kulturní, kulinářské i sexuální, nyní si připadá osamocený,
nepřipravený na osudný životní zlom. Ale přesto jej poznenáhlu
obklopí všichni ti, které opustil či kteří opustili jeho,
protože se s ním nedokázali sžít. Přibudou někdejší milenky i
bývalá manželka, ze vzdáleného Londýna přijede syn Sébastien
(Stéphane Rousseau), jenž si s otcem nikdy neměl co říci.
Někdejší rozepře a výčitky vyhasnou tváří v tvář majestátu
blížící se smrti.
Režisér své vyprávění opřel právě o postupné, nesnadné
sbližování otce se synem: na jedné straně roznemohlý bonviván,
jenž v jeden okamžik i obětavé zdravotní sestře přizná, že být
zdráv, bez ptaní by se jí zmocnil, člověk, jehož ani na prahu
věčnosti neopustilo reptavé nutkání vášnivě zkoumat poměry ve
světě; na druhé straně sucharský technokrat, zvyklý, že díky
penězům lze obstarat cokoli. Ale Arcand se vyhýbá jakékoli
truchlivosti, jakou známe třeba z Bergmanova filmu Šepoty a
výkřiky, naplňuje svůj příběh jemně potměšilými nápady,
kterými oživuje sblížení dosud rozdělených a vzájemně si
odcizených lidí. Zazní řada postřehů, někdy až apokalyptického
dosahu – třeba úvaha o tlaku barbarů dotírajících na hranice
civilizovaného světa, který i v historickém průřezu může
postavit jen svou kulturu. Připomínka římské říše, která se
pod jejich náporem rozpadla, sotvakoho povzbudí.
V kolektivní rozpravě s přáteli Rémy přiznává prázdnotu svého
žití, zoufá si, že po něm nic hmatatelného nezůstane, že celý
život promarnil vyznáváním všech možných -ismů, kulturních i
politických, aniž obdržel jakoukoli odpověď na své dotazy.
Možná nic nedokázal, ale přesto nežil nadarmo: téměř nevědomky
stmelil lidi, kteří by se jinak stěží sešli, aby si přiznali
zázrak obyčejného přátelství a účastenství.
Jan Jaroš, filmový publicista |
