Číslo 44 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelem.
Alexandrem Klimentem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 


Sněžnou noc zdobí přesvědčivé výkony herců v čele s Vladimírem DlouhýmO ústupu z pozic

Stát se už za života ceněným klasikem, je hodno úcty a obdivu. A v Čechách jistě i závisti. Méně záviděníhodné je zklasičtění tvůrce z hlediska jeho další tvorby: poměřována a vážena je napříště především dříve dosaženými tvůrčími vrcholy. To je i osud Vladimíra Körnera a televizního filmu Sněžná noc, který podle jeho scénáře natočil režisér Milan . V předvečer scenáristových sedmdesátin ho uvedl první program České televize.

Inspirací k Sněžné noci se Vladimíru Körnerovi stala kniha (podle jeho vlastních slov) „zapomenutého německého autora nudných románů“ Eduarda von Keyserlinga. Z ní prý použil motiv pastora, který se chystá spáchat zločin, několik situací a jméno hlavní hrdinky, a ty vtělil do vlastního příběhu. Na první pohled  typicky „körnerovského“ – od psychologicky vyhraněných postav přes existenciálně exponovaný děj až po zasazení celku na přelom dvou historických epoch. Pod povrchem je však leccos jinak, než bývávalo.

K jedinečnosti scenáristických opusů Vladimíra Körnera patřívalo suverénní zvládnutí dramatické logiky, kdy expozice uvede do samopohybu sled dějových peripetií, který vrcholí obvykle tragickou katarzí. Nevyhnutelně a osudově, jakoby v jediné větě pronesené na jediné nadechnutí. Údolí včel či Adelheid jsou ryzí ukázkou takové sugestivní „dramatické litanie“. V Körnerových scénářích realizovaných v poslední době podobný řád a celistvost chybí. Bez ní se celek rozpadá na sérii – tu více, tu méně – zručně fabulovaných epizod ilustrujících předem danou tezi. Nedávná Krev zmizelého je z tohoto hlediska stejně výmluvná, jako oba výše zmíněné filmy.
Před patnácti lety napsaná Sněžná noc je někde uprostřed mezi oběma krajnostmi. Körner sice na jedné straně stvoří jedinečné postavy a jejich jedinečné osudy umně poskládá do dramatické mozaiky, na druhou stranu se nerozpakuje občas jim předepsat promluvy a činy víc proklamativní než živé. Nadto zjevně motivované spíš autorovou (z)vůlí než řádem dramatické logiky. Závěrečný zlom Sněžné noci od tragédie k  nezdůvodněnému happy-endu je vzorovým příkladem. Včetně polopatické demonstrace literárně-intelektuálského nadhledu v podobě ironického kontrapunktu znovuzamilovaného (!) ústředního páru, narození dítěte a vypuknutí války. Obecně platné poznání, že ani sebezkušenější autor se neobejde bez oponentury profesně zdatného dramaturga, relativizuje jen podezření, zda právě dramaturgyně Marča Arichteva nemá na proměně Körnerova stylu svůj podíl...
Střet kladů a záporů, který v souhrnu staví Sněžnou noc do půli cesty mezi rutinu a umění, je příznačný i pro vklady ostatních spolutvůrců filmu. Vesměs přesvědčivé výkony herců v čele s prušácky upjatým a zároveň bolavě lidským pastorem, až minimalistickými výrazovými prostředky ztvárněným Vladimírem Dlouhým, bezohledně dusí neutuchající vpády banálně ilustrativní hudby Jana Jiráska; stylotvorně střídmá kamera Marka Jíchy se průběžně střetává s obsedantní zálibou režiséra Milana a v okázalém inscenování líbivé podívané, v níž okázalá forma vítězí nad niterným obsahem…

Vrcholům Körnerovy tvorby se Sněžná noc nepřiblížila ani na dohled dalekohledem. Ale také jim nezůstala dlužna tak zoufale moc, jako nedávno Krev zmizelého či Lovec vodního ticha, pod nimiž byl jako režisér rovněž podepsán Milan . Brzy uvidíme, nakolik je právě on spoluvinen ústupem z druhdy dobytých pozic. Další scénář Vladimíra Körnera, Post Bellum, realizuje režisér Jaroslav Brabec. Dotočeno má mít v nejbližších dnech.

Jan Svačina, televizní publicista



  Odložení muži
  Jak to vidí Ivan Kraus
 
   Třináctkrát z Kudykama

   Pořiďte si
 
   O ústupu z pozic
   Televizní glosář