|
|
 Ivan
Němec, publicista
Nedramatická dramatizace
„Jak se ti to líbilo?“ zeptal jsem se jedenáctileté
posluchačky, která se mnou na stanici ČRo 2 – Praha sledovala
premiéru (5. 9. 2009) rozhlasové hry pro mládež Dýmka strýce
Bonifáce. „K ničemu to nedošlo,“ odpověděla zklamaně. A měla
pravdu.
František Pilař napsal svůj absurdně laděný dobrodružný román
pro mládež roku 1941. Záhy se však Dýmka strýce Bonifáce,
psaná původně na pokračování pro Lidové noviny, stala
autorovou nejúspěšnější knihou a dočkala se mnoha vydání. Ve
fantasticky laděném příběhu se klukovský hrdina z Braníka
doplaví v chatě, kterou rozvodněná Vltava odnesla, až do
Hamburku. Z této „lodi“ pak přesedne na skutečný zaoceánský
parník; ocitne se mezi velmi svéráznými členy posádky a brzy
nato se setká i s otrlými piráty. Postupně se ukáže, že oběma
stranám jde o jedno: dostat se ke strýčkově dýmce, kterou
Frantík zachránil z vodou zničené chaty a pečlivě ji střeží,
protože je na ní tajemná šifra, o níž jsou všichni
přesvědčeni, že je zavede k pokladu. Honba za zlatem pak
s hrdinovými souputníky udělá to, co šílená chtivost po mamonu
dělá s lidmi odjakživa. Jediný hrdina Frantík si zachová
chladnou hlavu a pochopí, co znamená ona „prokletá touha po
moci a bohatství, kterou vyvolává zlato“.
Z letmého nástinu fabule lze asi stěží poznat, proč si
Pilařovu knížku čtenáři tak oblíbili. Bohužel to nebylo příliš
patrné ani z rozhlasové dramatizace, kterou připravila Věra
Eliášková. V prozaické předloze je totiž řada typických
dobrodružných prvků podána s lehkým humorným nadhledem, což
platí i o postavách, svérázných figurkách s nevšedními
zálibami i vyjadřováním. Jak už to u nepovedených dramatizací
bývá, oklestila autorka nejen mnohé dějové zákruty, ale ubrala
prostor i jednotlivým postavám, takže vtipnost románu, v němž
František Pilař mnohé zažité postupy dobrodružné prózy vlastně
jemně parodoval, se z rozhlasové hry vytratila. Věře Eliáškové
se nepodařilo najít ani způsob, jak se vyrovnat s autorskou
řečí, která v románu probíhá v ich-formě, neboť vypravěčem je
sám hrdina. Vyřešila to tak, že Frantík svým vypravováním
opakovaně vstupoval do dramatizovaného textu. Usnadnila si tak
sice způsob, jak posouvat děj, ale zároveň tím dramatickou
konstrukci hry neustále rušila. Kompoziční linie se tak místo
kauzálního vývoje, vzbuzujícího potřebné napětí, drolila na
samostatné obrázky. Čas, který se vyplýtval v expozici, bylo
nutno nahnat v závěru, který urychleně „spadl z nebe“.
S podobně komponovanou rozhlasovou hrou, která se chvílemi
proměňovala spíše v dramatizovanou četbu, si asi těžko radil i
režisér Vladimír Gromov. Do role strýce Bonifáce obsadil
zkušeného Aloise Švehlíka a postavu Frantíka svěřil Petru
Nezkusilovi. Spokojil se i s tím, že pro postavy ostřílených
mořských vlků nehledali herci jiný způsob vyjádření než jen
různě chraplavé hlasy.
Bylo již řečeno mnohokrát, že dramatizace není lehká
disciplína. Zatímco dodnes s obdivem vzpomínám, jakou podobu
dal před pěti lety Petr Mandel Mellvillovu románu Bílá velryba
a jak vynalézavě ji Vladimír Rusko zrežíroval, pak na
dramatizaci Pilařovy knížky Dýmka strýce Bonifáce se zítra
stěží nějaká vzpomínka vynoří.
|
