|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista a pedagog FAMU
Čerti v Úštěku, pars pro toto
Na vysvětlenou nelatiníkům od nelatiníka: výrazu pars pro toto
s výhodou užijete tehdy, chcete-li se vyjádřit k celku na
příkladě jeho části. Vyslovíte se tak jaksi souhrnněji,
stručněji, nejste-li právě fejetonistou, nutkaným vše, co
napíše, vzápětí nějak osvětlit, vysvětlit, proč použil toho či
onoho výrazu, ať už nehledaného či hledaného a občas snad i
nalezeného. Já sám pak mám tímto výrazem v titulku na mysli
asi tolik: nejen že nemám ničehož proti Úštěku, vpravdě
půvabnému severočeskému městečku, naopak, mám je rád nad jiné.
Jeho historické jádro s gotickými domy jedna báseň, kostel se
Škrétovým obrazem a barokní faru od architekta Broggia,
příkladně rekonstruovanou synagogu s kvalitními výstavami i
koncerty, jakož i zdejší příjemné hospody... To, co mi poněkud
pokazilo dojem z mé letní návštěvy, týká se zajisté mnohých
dalších našich měst a městeček, takže: píši-li právě o něm,
činím tak navíc z pohnutek, vyjádřených českým úslovím: co se
škádlívá, to se rádo mívá.
Jde mi o to, že jsem se tu ale i onde začal více než minulá
léta cítit jakýmsi rukojmím místních snah o zkulturnění, což
pochopitelně v posledku znamená snahu o přilákání turistů.
Jenže taková snaha má své meze a co mám dělat, když – v umění
jsa vzdělán, jeho zákonitostmi se obíraje a je vyučuje – musím
z ranku své profese o těch mezích vědět a nazývat je, potažmo
je i bránit. Podotýkám přitom – a beru své přátele za svědky –
že nejsem snob, a snad ani estét. Byť by mi to bylo nadevše
milé, nemohu se však po celé léto ukrývat v lesním hájemství,
a vyjdu-li z něj mezi lidi, co vidím? Kupříkladu řezbované
čerty v lidském měřítku, jimž město dokonce propůjčilo část
své turistické image. A to navzdory tomu, že s nimi nemá
mytologicky, ba ani démonologicky (natož historicky) nic
společného. Nemohu nyní smlčet, že jsem vícekrát působil coby
kurátor sochařských sympozií, něco o věci vím a řezbářova
dílka věru uměním nejsou. Spíše jakýmisi řemeslně svéhlavými,
přerostlými a nefunkčními loutkami, karikaturami skutečných
soch. Střed města je jimi a jejich propagací esteticky
insultován, ba ani krásu interiérů Pikartské věže nelze bez
problémů shlédnout, dlí v ní čerti a prostřednictvím svého
tvůrce vyžadují vstupné, jímž pohříchu není zlý skutek.
Výmluvu jako bych slyšel, je dobově typická: Vždyť je to celé
určeno pro pobavení dětem. Ha, pravím, co mají dělat ti, kteří
z dětských kalhotek a sukýnek odrostli? A je, ptám se,
ausgerechnet nutno kazit nebožátkům vkus právě ve věku jeho
rozvíjení?
Zaplevelování historických měst pokleslou sochařinou mne
trápí, právě proto, že vím o mnoha dobrých, bohužel kdesi
v přítmí deponovaných sochách. Dokonce studenti výtvarných
akademií se dnes vážně obírají myšlenkami na to, že leckterý
chátrající či zcela devastovaný projev nevinné architektonické
plastiky z časů minulého režimu byl umělecky smysluplnějším
dílem, než mnohý „produkt“ dnešních sochařských sympozií. To
je jedna věc. Pozadí druhého jevu je však o poznání
nestoudnější. Správci a „provozovatelé“ historických
architektur namnoze dnes vyžadují jakýsi obolus navíc,
takzvaný kulturní příplatek. To třeba procházíte hradem,
nádherným výtvarným dílem par exellence, a průvodce vás nutí
ke shlédnutí „jako živých“ kýčů v podobě strašidel,
„historických výstupů“ postmoderních šermířů či k poslechu
šmrdlalů, fidlalů a pištilů na ten či onen hudební nástroj. I
kdyby dotyčný hrál jak pánbů, ptám se, co je mi do něj,
chci-li si užít památky samé bez vší té pseudo-výtvarné,
scénické a hudební omáčky? A že je to většině lidí jedno? Mám
hned tři odpovědi: Těm, kteří umění nerozumějí, je kažen vkus,
což je nemravné. Ti, kteří mu rozumějí, jsou k tomu kšeftu
nedobrovolně přibíráni coby kulturní rukojmí. A za třetí: já
jsem taky člověk – pars pro toto. |
