|
|
 O
zrcadle minulosti
Tak jako bývá konec roku považován za čas televizních žní,
jsou prázdninové měsíce dobou programového útlumu a
nostalgického ohlížení. Ani letošní televizní léto nijak
výrazněji nevybočilo ze zaběhané praxe pořádání expedic do
hlubinných vrstev archivů. Jedinou dílčí inovací právě
skončeného sezónního výprodeje repríz byla letos snad jen
nevídaná „ztráta hrdosti“, když druhdy ambiciózní a sebevědomá
Nova učinila z archaických a notoricky reprízovaných Chalupářů
vykoupených z fondů Č(S)T hlavní atraktivitu svých letních
nedělních večerů. A na večery pondělní zaopatřila z téhož
zdroje o poznání přízračnější seriálový kýč O zvířatech a
lidech. Za časů panování Železného ředitele Vladimíra by něco
podobného bylo asi jen těžko představitelné.
Bonusem letního oprašování trvalek a perliček z televizní
tvorby minulých let bývá občasná příležitost ke konfrontaci
druhdy dosažitelné kvality s dnešním standardem. Zdaleka ne
vše z archivu obstojí ve zkoušce času. Přesto je to (občas)
srovnání nelichotivé. Kolik procent z dnešní produkce asi čeká
podobný druhý život?
Zdá se, že ani naděje na lepší příští, které by přinesl návrat
k všednodenní poprázdninové premiérové praxi, zatím nehrozí.
Příkladem pohodlného pokračování výroby pokleslé konfekce jsou
zatím představené dramatické novinky České televize. V mezích
očekávatelného to platí o další z řady prostoduchých a Janem
Míkou mechanicky poskládaných variací obehraných anekdot o
inzertním seznamování, lázeňských flirtech a nevěrách,
kuchtících manželích či nepraktických entomolozích, které pod
názvem Bekyně mniška uvedl druhou zářijovou neděli první
program ČT. Televizního filmu pozoruhodného snad jen až
nečekaně rutinérským přístupem režiséra Ondřeje Kepky,
zdobícím zaběhanou karikaturní typizaci postav ornamentem
líbivých obrázků.
Překvapivou zálohou na zklamání je naopak dosavadní podoba
rozsáhlého seriálového projektu České televize s titulem
Vyprávěj. Na jeho podrobnější analýzu a kritickou reflexi je
času dost. Zatím se však zdá, že ambice tvůrců poskytnout
divákům vděčnou příležitost „prolistovat na obrazovce rodinné
album“ našeho života minulých téměř pěti desetiletí, plní
v praxi spíš roli pouhého efektního dramaturgického alibi. Jím
krytý výsledek přitom až nepříjemně připomíná standardizovanou
podobu onoho denního řetězení pseudodramatických banalit,
dobře známého z nekonečných seriálových blábolů z rodu Ulice
či Velmi křehkých vztahů. Bez elementárního zvládnutí
dramatické profese. A možná dokonce i bez povědomí, že něco
podobného vůbec existuje...
Jan Svačina, publicista |
