 Adam
Plachetka,
zpěvák
S trochou černého humoru lze říct – ještěže přišla ta velká
voda. Jinak byste byl na řece a o rozhovoru s vámi bych si
mohla nechat zdát...
Museli jsme se předčasně vrátit z Vltavy, kde jsem ještě činil
zadost školním povinnostem – kurzu z tělocviku – a zároveň to
bylo splnění mého dlouholetého snu: znovu se vrátit na vodu,
kde jsem ve školních letech trávil skoro každé prázdniny.
Vodáci jsou sympatičtí, uvolnění lidi – a příliš si nepotrpí
na oficiality. Co vám kamarádi říkali, když jste natočil
zpívanou verzi české hymny?
Nikdo z nich to předem netušil a pak se to dozvídali až z
internetu. Byli nadšení. Je to přece jen privilegium a nestává
se to často. Myslím, že měli radost.
Jaké to je být prvním oficiálním interpretem české národní
hymny po devadesáti letech?
My jsme před natáčením ani netušili, do čeho jdeme. Bylo nám
řečeno, že je potřeba natočit hymnu do nějakého almanachu. Až
pak se ukázalo, že se jedná o almanach k devadesátému výročí
státnosti. I pro nás to bylo překvapení. A přestože pěvecky
není hymna nijak zvláštní výzva, je to rozhodně velká čest.
Nemáte trochu pocit, jako byste se octl v nádherném snu? Na co
jste sáhl, to se vám zatím podařilo – naposledy jste získal
dvouleté angažmá ve Státní opeře ve Vídni... To je myslím
důkaz toho, že nejen tvrdá dřina, ale i to příslovečné štěstí
je v umělecké branži třeba.
To máte pravdu. Lidí, kteří tvrdě pracují, je v umělecké
branži spousta. A ne všichni dostanou příležitost ukázat se na
správném místě. Na druhou stranu, když ta šance přijde,
podruhé se většinou neopakuje a záleží na tom, jak je člověk
schopen ji v ten moment proměnit.
Angažmá ve Vídeňské státní opeře je pro českého pěvce
ojedinělá záležitost. Jakpak se vám ve Vídni pootevřela
vrátka?
Prvním zásadnějším krokem na mojí cestě do zahraničí byl Titus
v Národním divadle v režii manželů Herrmannových. Na premiéru
tehdy pozvali šéfku uměleckého provozu ze Salcburku Evu Marii
Wieserovou a já dostal možnost jí předzpívat. Na základě toho
jsem byl pozván na další předzpívání již přímo do Salcburku,
kde jsem hned na to dostal nabídku na malou roli v Benvenutu
Cellinim. Loni v dubnu jsem s festivalem absolvoval turné po
Japonsku, které spoluorganizovala agentura Askonas Holt. Tam
mě tehdy slyšel její ředitel a vyslal jednoho z agentů, kteří
se starají o zpěváky, aby se na mě přijel podívat do Prahy. V
létě jsme se domluvili na spolupráci a pak už šlo všechno ráz
na ráz. Během dalšího půl roku jsem předzpíval ve většině
významných operních domů Evropy, z nichž jedním byla právě
Vídeňská státní opera.
Alena Sojková, publicistka
Foto David Novotný
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 4. srpna. |
