|
|
Ze Shakespearovských slavností
Letošní ročník Shakespearovských slavností nabízí o
prázdninách v pěti městech – Praze, Brně, Ostravě, Bratislavě
a Košicích – celkem sto jedenašedesát představení deseti
různorodých inscenací osmi Shakespearových her. Ikonou
billboardů a plakátů, jež na tento obrovský divadelní podnik
lákají, se stal Bolek Polívka, ztělesňující rytíře Falstaffa
ve Veselých paničkách windsorských. Jejich premiérou 25.
června slavnosti také začaly.
 Recenze,
které v denním tisku toto první, a navíc deštěm postižené
představení hodnotily, nebyly nejpříznivější. Možná to bylo i
tím, že jsem viděl až jednu z dalších, již méně zmoklých
repríz, ale inscenace režírovaná Jiřím Menzelem mě příjemně
překvapila. Pevným východiskem pro dobré herecké výkony je
především nový překlad Martina Hilského: jazykový humor a
slovní hříčky, jimiž je text Paniček prošpikován, se nesnaží
resuscitovat manýristickou vtipnost alžbětinců, ale rezonují
se současností. A protože i menší role jsou obsazeny tak
vynikajícími herci, jakými jsou například Hynek Čermák, Michal
Novotný, Hanuš Bor či Jan Přeučil, nezapadne ani jedna
replika, ani jeden bonmot. Výkony Simony Stašové a Evy
Režnarové v titulních rolích pak dokáží zprostředkovat jak
lehce eroticky podbarvenou zlomyslnost, s níž se jejich
paničky chystají ztrestat rytíře Falstaffa, tak i radost ze
hry samé. Jiskřivé ženství a jiskřivé herectví se propojují a
deptají mužskou obludu, která si dovoluje usilovat o obě
měšťky naráz, a navíc očividně prahne spíše po jejich
pokladnicích skutečných než těch metaforických. Bolek Polívka
coby ona obluda je pak na scéně častěji sám za sebe než za ni.
Jeho rytíř je z rodu pábitelů a vančurovských tlachalů a od
Shakespearova textu odbíhá, kdykoli ho políbí inspirace.
Veselé paničky Windsorské jsou v současné době uváděny v Brně
a přes Bratislavu se vrátí do Prahy až v zářijovém závěru
Shakespearovských slavností. Pražští diváci ale mohou v srpnu
zhlédnout jinou inscenačně ještě zdařilejší Shakespearovu
veselohru – Komedii omylů. Premiéru měla již loňského léta.
Fraškovitost příběhu o záměně dvou mužů, identických dvojčat,
podtrhl dramatik tím, že dvojčaty učinil i jejich sluhy. Oba
páni se jmenují Antifolové, sluhové Dormiové. Od sebe byli
odtrženi kdysi v dětství při ztroskotání lodi. Jedna dvojice
skončila v Syrakusách, druhá v Efezu, kde se příběh odehrává.
Antifola Syrakuského tam přivedlo jeho zatím marné hledání
bratra.
Režisér Ivan Rajmont koncipuje role dvojčat jako dvojrole:
Antifoly hraje Martin Pechlát, Dormie pak Filip Rajmont, který
v nich prokazuje výjimečný komický talent. K odlišení postav
napomáhají kostýmy: Efezané mají oděvy jak z Tisíce a jedné
noci, Syrakusané se pohybují v oblecích anglických
koloniálních gentlemanů. Obdobně jsou „střiženy“ i rozdíly v
chování postav: Pechlátův Antifol Syrakuský je tak trochu
playboy. Antifola Efezského pak herec obdařil levantskou
bezstarostností a výbušností. I Dormiové Filipa Rajmonta jsou
různí: ten syrakuský je drzejší a častěji jedná podle vlastní
hlavy. Vynikající výkon podala při loňské premiéře Lucie
Trmíková v roli Adriany, v níž alternuje s Jitkou Čvančarovou.
Trmíková, která obvykle vytváří role úsporně a niterně, tu
vystupuje jako temperamentní interpretka s přesně dávkovanou
expresí a velkými gesty. Do nich ostatně Ivan Rajmont
stylizoval i projevy ostatních herců. Jeho inscenace září
energií a má – i díky invenční mobilní scéně Martina Černého –
strhující tempo.
Bronislav Pražan
Foto Viktor Kronbauer |
