|
|
 Rozhovor
s Pavlem Bryczem
Kritika přijala vaši poslední knihu velmi příznivě. Byl to
příjemný pocit?
Velmi. Recenze Svatého démona pro mě znamenají povzbuzení a
naději, že se knížka dostane k více čtenářům teď a tady, a ne
s křížkem po funuse. Jen mě trochu pobavilo, když jedna
autorka připomněla, jak moc se jí líbila má kniha Jsem město.
Ta vyšla v roce 1998, rok po ní pes neštěkl, v roce 1999
dostala Cenu Jiřího Ortena, pak o ní kapku napsali v médiích,
ale nic moc. Bylo velmi příjemné se po deseti letech dozvědět,
že je to „výborná knížka“. Jen jsem si říkal: „Proboha, proč
to nenapsala tenkrát?“ Už se z toho stala pro mě koneckonců
taková obecná zkušenost, že něco udělám, ticho po pěšině,
anebo poprava, někdy velmi zapšklá nebo nenávistná, až si
člověk pomyslí, že snad vynalezl vodíkovou pumu. A pak po
pěti, šesti, deseti letech čtu, jak to bylo tehdy originální,
zajímavé a nové... Ale u Démona mě to fakt zaskočilo, dokonce
jsem volal manželce, že právě Svatý démon, knížka poměrně
kontroverzní, má tak dobré recenze.
Vezme vám špatná kritika vítr z plachet?
Samozřejmě, že mě hlavně u prvních knížek velmi ranila. Ale že
bych na tom byl jako Jan Neruda, který po zdrcující kritice
první sbírky deset let nic nevydal, tak to ne. Na druhou
stranu je pravda, že jsem se jim raději snažil vyhýbat.
Autorovi v psaní stejně v ničem nepomůžou, vášeň pro psaní a
sebevědomí se napájejí z úplně jiných pramenů. Ovšem jak říká
Arnošt Lustig: „Není důležité, zda je recenze dobrá, nebo
špatná, hlavně musí být dlouhá!“ Ale obecně vzato, jsem moc
rád, že ta knížka vyvolává nějakou reakci.
V anotaci románu Svatý démon se mimo jiné píše, že jste v
ní chtěl ukázat sociální role. Je to i vaše interpretace?
Není to úplně šťastná formulace, ale v zásadě ukázat druhý pól
– neschopnost dostát jakýmkoliv sociálním rolím v nemocném
světě – můj cíl byl. Každý hrajeme mnoho rolí a tady je
vlastně člověk, který to vůbec nedokáže přijmout. Je naprosto
mimo, ale dostane přitom úlohu, která je úplně nejtěžší.
Bláznivá, nadnesená úloha Mesiáše, vůdce davů. Mě na tom ale
úplně nejvíc zajímalo to vyhraněné drama dvou mužů, pudového
asociála a psychopata Adama Jakobiho a inteligentního, ale
neduživého zázračného rabína Natana, jenž Adama ovládá a
pomocí něho chce vytvořit koncept lepšího světa. Drama dvou
lidí, kdy jeden chce pomoci a druhý ho využije, ačkoliv se to
může jevit pro dobro věci. Ale takhle řečeno je to hrubě
zjednodušeno: kdo vlastně ovládá – loutkář, anebo jeho oživlá
„kabalistická“ loutka? Mezi nimi je zkrátka vztah a role
rozdány tak, že bych to žádnému smrtelníkovi nepřál.
Není Démon do jisté míry i personifikací strachů a nejistot,
že selžeme v rolích, které jsou nám přiděleny?
Já bych řekl, že asi... ano. I když v poněkud nadnesené
hyperbolizované rovině, jak jsem to podal. Strach, že selžeme
v některé z rolí, které nám úplně nesedí. Strach z rolí, které
nás do něčeho tlačí, někam stále víc ženou. A samozřejmě, že
se může objevit někdo, kdo nás chce využít, manipulovat s
námi. Mě na tom ale zajímá úplně nejvíc ten extrém. Vyhrocení
situace. Dostat se až na dřeň, do symbolů, archetypů. Nechtěl
jsem psát realistický román, kde je to v jemných nuancích a
drobnokresbě lehce naznačeno, i když třeba flaubertovský
realismus je taky pěkně magický. Jak paní Bovaryová odjíždí s
milencem na vyjížďku, děti se cítí opouštěny a ona v jezdeckém
úboru na koni jim něžně kyne svým jezdeckým bičíkem. Brrrrr…!
Jak říkal doktor Ivan Vyskočil o dialogu Hamleta s matkou:
„Psychologicky je to hnus. Ale umělecky krása!“
Psychologické drama zasazené do historické doby, do reálií
židovského ghetta, pogromů, je obtížné téma. Naznačujete
politickou situaci, mocenské konflikty... Nebál jste se, jak
to čtenáři přijmou?
Já se toho tématu taky bál. Dokonce jsem měl i chvíle, kdy
bych raději všeho nechal a psal raději poezii. Ale musel jsem
v tom pokračovat. Toho příběhu jsem se sám děsil, ale když
jsem si to po sobě přečetl, nenašel jsem nic, co bych chtěl
měnit. Určitým zvráceným způsobem mě to bavilo číst a nemohl
jsem přestat s psaním. Vzalo si mě to. Na druhou stranu jsem
se bál, že možná budu muset chodit kanálama, a svým přátelům
jsem říkal, že jim to zakazuju číst. Dlouho jsem nebyl
rozhodnutý, zda příběh zasadím do konkrétní historické doby,
do současnosti nebo do jakéhosi „bezčasí“, jaké využíval ve
svých románech Ladislav Fuks. Jenže jsou věci, které v
legendách, v mýtu prostě fungují jako určitý symbol, archetyp.
Nakonec právě Ladislav Fuks, jehož jsem velkým fanouškem, se
tématu židovství věnoval, aniž by byl sám Židem. Kladl jsem si
otázku, zda jsem práv tohoto tématu využít, a nakonec jsem se
rozhodl pro. Samozřejmě jsem se snažil spoustu věcí načíst,
přetavit je do roviny symboliky, ale pak vás ten příběh stejně
naprosto pohltí a nevíte nic.
Jana Švecová, redaktorka magazínu 14 dní
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 28. 7. |
