|
|
 A
nevolejte před jedenáctou…
„Už ji mám zase jako z praku. Sepultura tu řve na plný kule,
dole dělaj bordel popeláři, takže dorazím posledního panáka a
jdu se svalit.“ Přesně před deseti lety dotlouklo v Jirečkově
ulici na Praze 7 neklidné srdce Jana Ivana Wünsche, rockera
tělem i duší, jednoho z pilířů bolševickým spiskem Nová vlna
se starým obsahem zvěčněné Jasné páky i následnické
rollingstoneovské Hudby Praha, autora Mišíkova evergreenu
Špejchar blues a editora Rock & Popu v jeho nejšťastnějším
období.
Přestože rokenrolu naplno propadl až po Kristových letech a
odešel v necelých dvaapadesáti, stihnul toho Váňa, jak mu
říkala maminka, zarytá letenská rusofilka, víc než dost. Pro
řadu fanoušků i muzikantských kolegů zůstává legendárním,
nejdivočejšími historkami opředeným bohémem, ale také dodnes
inspirativní osobností. Také to jistě stálo u kolébky
vzpomínkové knihy Bav se s volem o sobotě, kterou v tradičně
mimořádně nápadité grafické úpravě Karla Halouna a Jana
Čumlivskiho vydalo brněnské nakladatelství Julius Zirkus
spravované překladatelem, publicistou, popularizátorem moderní
latinskoamerické prózy a českou nekonformní hudební scénou
soustavně oslovovaným Janem Mattušem.
Základem publikace, kterou ve spolupráci s Mattušem a Halounem
editorsky posvětil novinář Vojtěch Lindaur, je přetisk
rozsáhlého portrétního autointerview, které Wünsch v letech
1997 a 1998 připravil pro prázdninová čísla svého mateřského
Rock & Popu. Už tehdy bylo jasné, že nejde o obyčejný
rozhovor, natož o samožerský způsob řešení okurkové sezony.
Letenský svéráz, v té době již pověstí i zjevem nápadně
připomínající svého amerického druha v rebelii Charlese
Bukowského, nabídl v textu nejen svůj životní příběh plný
jedinečných krizí a katarzí, ale osobitým způsobem nahlédl i
klopotného či klopýtajícího ducha své doby – ať už šlo o
častuškovská padesátá, obrozující se šedesátá, ubíjející
sedmdesátá či perestrojková osmdesátá léta minulého století.
Stále je to neobyčejné čtení, cenné pro svůj dokumentární
rozměr, atraktivní vzhledem k Wünschově rockerské otevřenosti,
ovšem také hodnověrné – sebezpytností i nadhledem autora.
 Všechny
zmíněné hodnoty bohužel spíše postrádá druhá část knihy –
šestadvacet rozhovorů s hudebníky, kteří v průběhu let prošli
Jasnou pákou a Hudbou Praha a z nichž každý byl nějaký čas
protagonistou Wünschovy osobní kroniky. Velkou část ze zjevně
korespondenční formou pořízených výpovědí s hvězdami záře
Davida Kollera, Petra Váši či Michala Ambrože, ale i s méně
nápadnými „dělníky“ skupin s kultovním puncem poznamenaly
řevnivost, ublíženectví a vzájemné vyřizování si účtů daná
nedávným, zřejmě komerčně motivovaným roztržením slavné značky
na dvě navzájem si konkurující polovičky.
I to se rockerům stává: když jde o kšeft, hejnem panáků
stvrzená přízeň rychle ztrácí platnost. Nejednoho čtenáře
jistě napadne, jak by se s nevraživostí uvnitř kapel, jimž dal
šestnáct let života a značnou část svého zdraví, vypořádal
chlápek, kvůli kterým ta kupecká hašteření vyšla knižně.
„Hlavně mi nevolejte před jedenáctou dopoledne,“ zněl by možná
Wünschův nástin řešení. A pak by se vidělo.
Milan Šefl |
