|
|
Latinskoamerická touha
 Příběhy
z konce světa spisovatelky a novinářky Markéty Pilátové (1973)
uvede další z pořadů letního vltavského cyklu Pokračování za
pět minut. Markéta Pilátová vystudovala romanistiku a historii
na FF UP v Olomouci. Později působila jako lektorka na katedře
slavistiky ve španělské Granadě a dva roky učila česky potomky
krajanů, kteří emigrovali z Československa do Brazílie. V
současné době vyučuje češtinu u krajanů v Buenos Aires. V roce
2007 vydala román Žluté oči vedou domů. „Latinská Amerika je
vtělená touha po něčem, co nikdy nepochopím,“ píše na okraj
pořadu, který z jejích textů připravil Jiří Vondráček a v
pátek 7. srpna ve 20 hodin ho uvede ČRo 3 – Vltava. Pod
režijním vedením Aleše Vrzáka účinkují Andrea Elsnerová a
Roman Zach.
Kontinent pod kůží
V Latinské Americe jsem se ocitla poprvé před dvanácti lety.
Jela jsem do Mexika na stáž. Latinská Amerika pro mě měla
tehdy nádech něčeho tajemného, území, které jsem znala z knih
Rulfa, Borgese, Sábata a Márqueze a o němž nám na přednáškách
nadšeně vyprávěl profesor Černý, kterého jsme všechny tajně
milovaly.
Mexiko mě zdrtilo. Svou nekonečností, pouští, pralesy,
oceánem, indiánskou maskou, dekadentním slangem, našlapanými
tančírnami, pornografickými komixy a potoky krve, které tekly
z každé stránky novin. I po letech ve mně vzpomínka na Mexiko
dokáže vyvolat temnou touhu se tam vrátit a zároveň strach to
udělat. A mafiáni „narkos“ jsou častými postavami mých textů,
tak jako Markus a Juan z povídky Nové šaty.
Sladký zvuk latinskoamerické španělštiny mě jak zrádná Siréna
lákal zpátky čím dál častěji. Procestovala jsem jako novinářka
a lingvistka téměř všechny latinskoamerické země, abych se
tomuhle kontinentu dostala pod kůži svou vlastní fascinací jím
samotným. Vracela jsem se při každé příležitosti, do některých
zemí i několikrát – například ze stejného místa v chilské
Patagonii, z Chaiténu, jsem napsala s odstupem sedmi let dvě
velké reportáže. Naposledy jsem milovaný Chaitén, jedno
z nejkrásnějších míst na světě, viděla loni v létě zničený a
zasypaný sopečným popelem. Žili tam poslední dva lidé –
Cassandra a Ramón – a jim jsem věnovala povídku Štěstí
v popelu.
Patagonie, kam se vždycky utíkalo, protože je to neprostupný a
zapomenutý kout světa se svými sopkami, chladnými jezery,
fjordy a podmořskými zemětřeseními, je rájem romanopisců –
nikde jinde nenajdete tak lákavé náměty. Dodnes tam žijí
potomci nacistů, kteří do Patagonie utekli, míchá se tady
němčina se španělštinou a indiánskými jazyky, lidé mají modré
oči, protáhlé indiánské obličeje a vždycky máte pocit, že se
v nich ukrývá nějaký příběh-poklad. O nich je povídka Kulaté
rámy slov a Zvuk jména, které nám dali.
U Baťů v Brazílii
Pak jsem na delší dobu zakotvila u českých krajanů v Brazílii
jako jejich učitelka. Nejdřív jsem učila v pralesní divočině
státu Mato Grosso do Sul, kam přišli s Janem Antonínem Baťou
Češi a postavili tady několik městeček. Učila jsem jejich
potomky a rodinu vnučky Jana Antonína Bati Dolores Baťa
Arambašičovou. Pak jsem se přesunula do megaměsta Sao Paula a
pokoušela jsem se tam nějaký čas žít, učit znovu krajany a
psát. V Sao Paulu se ale podle mě musíte narodit, abyste delší
dobu vydrželi nápor neustálé nejistoty, všudypřítomného
pouličního násilí, propastných sociálních rozdílů a smogu.
Přesto na to město dnes vzpomínám jako na elektrizující
amalgám tropických vůní, černošských rytmů vytloukaných na
víka mastných plechovek, pouličních ohňů v chudinských
čtvrtích; to vše přinášelo nekonečné hodiny inspirace v tichu
mé pracovny v Českém krajanském spolku.
Omamný sen
Po dvou letech v Brazílii jsem si dala od Latinské Ameriky
pauzu. Myslela jsem, že navždycky. Byla jsem přesvědčená, že
doma je doma a že je třeba začít se svým životem zacházet
nějak vážněji, usazeněji a zodpovědněji. Stačil však jediný
telefonát z ministerstva školství, abych se znova vypravila na
konkurz na učitelku krajanů – tentokrát do Buenos Aires.
Nemohla jsem odolat táhlému volání houpavého zvuku
latinskoamerické španělštiny, tentokrát podbarveného zvukem
bandoneonu a tanga. Jsem tady znova a dělám to, co vždycky –
učím a píšu. Buenos Aires s jeho širokánskou tmavě hnědou
řekou a starými rezavými přístavy, plné nostalgie po něčem, co
už dávno není a možná ani nikdy nebylo, mě drží ve svých
sametových spárech. Je to silné město – město přízrak,
s ulízanými vlasy, botkami ze třicátých let a rudou, vybledlou
růží ve vlasech. Proto je pro něj v mých povídkách tolik
místa. Po stejných ulicích jako já se prochází doktor
Favarrolo i Svatá Leluyá, malý žebrák parkuje svůj vozík na
nádraží Retiro, kde se každý den prodírám davem lidí a spěchám
na metro.
Latinská Amerika je vtělená touha po něčem, co nikdy
nepochopím. Čím víc se ji snažím poznat, čím víc o ní píšu
politických analýz, reportáží nebo literárních textů, tím víc
mi uniká. Je to přízrak, těžký omamný sen, ze kterého se
nemůžu a nechci probudit.
Markéta Pilátová, spisovatelka
Foto Jiří Sobota |
