|
|
 Aňa
Geislerová,
herečka
Co vy a pohádky – už jste z nich vyrostla?
Možná jsem neměla z čeho vyrůst, myslím si, že jsem v pohádky
nikdy moc nevěřila, a proto od nich mám takový, řekla bych
dobrý odstup. Nemyslím si, že to jsou přímo pohádky, co mě
fascinuje, spíš obecně fantazie a její možnosti.
Přečetl jsem si, že se Magor ani nevyjádřil k možnosti načtení
svých pohádek na CD, alespoň ne hned.
Prý se vyjádřil, souhlasil s načtením a souhlasil i s tím,
abych je četla já. Pak jsem si přečetla totéž, co vy, tedy že
se vlastně nevyjádřil. Tak nevím... Možná mě Naďa Dvorská ze
Supraphonu chtěla udělat radost a nakopnout mě k práci na
čtení. Každopádně když k projektu nakonec došlo, Magor
souhlasit musel, jinak by to nešlo. Já sama jsem se ale s
Martinem Jirousem v souvislosti s touto nahrávkou nesetkala.
A někdy jindy?
Jednou, dodnes je to moje noční můra. Když jsem byla malá
holka, konaly se u nás doma velké mejdany pro spoustu lidí.
Jednou tam někdo hodně moc nahlas zpíval, smál se a hrál na
harmoniku. Ráno nám bylo řečeno, že to byl pan Magor. Asi se
spolu budeme setkávat jenom prostřednictvím hlasu. (smích) Já
ho slyšela v dětství z pokoje, on mě uslyší z nového cédéčka.
Těšíte se na jeho reakce?
Vlastně se jich dost bojím. Natočit jeho pohádky byl můj
nápad, ale potřebovala jsem vědět, jestli s tím nebude mít
problém. Samozřejmě mě nemusí mít rád, nemusí ani vědět, kdo
jsem, ale kdyby mu to vadilo, tak bych do toho nešla. Takže se
po jeho reakcích ani moc nepídím, myslím si, že by si asi
nebral servítky. Jeho knížky ale miluji, v žádném případě
nedošlo z mé strany k nějakému násilí, nikdo mi to nedal za
úkol, byla to moje iniciativa a moje radost.
Čím konkrétně vás Jirousovy pohádky fascinují?
Magor je osobnost vymykající se všemu, je to opravdový svéráz.
Když jsem se dostala k jeho pohádkám, nejdřív jsem si řekla:
tak to tedy bude něco, Magor dětem, co on jim vlastně může
nabídnout? A čekala jsem nějakou šílenost. Když jsem se pak
dozvěděla příběh, který ty pohádky doprovází, že je psal
v kriminálu, překvapila mě jejich něha, mazlivost, jemnost,
krása a smutek. Spousta obrazů tam je ohromně smutných, a
dokonce bych řekla, že ani nejsou pro děti.
Přesto – četla jste ty pohádky svému synovi?
Četla a nejen jemu. Testovala jsem je i v rámci akce Česko čte
dětem – ve školce, kam syn Bruno chodí. Něco jsem tam
předčítala už loni, to ty děti byly ještě hodně malé; letos už
jsou větší a poberou toho víc. Na Magorovy pohádky reagovaly
spontánně, smály se, komentovaly je. Nejvděčnější byly za
čarodějnice, skřítky, za pohádkové postavy. Ty doprovodné
básničky na ně byly ještě náročné. Já si ale myslím, že se
dětem dají nabízet i složitější záležitosti, ne jenom takové
ty klasické dětské říkánky. Pravda, jsou pro děti jednodušší,
ale to, co jim po nich zůstane v hlavě, je jenom plácanec,
který brzy zapomenou. Naproti tomu Magorovy básně – to jsou
obrazy, které zůstanou. Jsou ohromně imaginativní. Vidím
v nich barvy a krajiny, nutí to trénovat fantazii. A právě to
se mi na nich moc líbí.
Dovedete si představit situaci, že by váš manžel byl ve
vězení, psal dětem z kriminálu pohádky, vy byste jim je četla
a na návštěvu byste za ním mohli jednou za rok?
No to je teda strašná představa! Musím ale říct, že našemu
vztahu s manželem předcházela taková skoro až staromódní
korespondence, sice e-mailová, ale korespondence. Musím říct,
že jeho e-mailová literatura mě fascinuje a věřím, že jeho
pohádky by byly krásné. Asi bych u toho hodně plakala.
Píšete dětem – ať už cokoliv?
Píšeme jim deníky, už od mého těhotenství. Paradoxně, aniž
bych tomu dřív věřila, jsem já ta trpělivější a píšu častěji.
Když ale píše manžel, stojí to za to. Je to jako když muži
vaří. Já píšu víc, snažím se, aby tam toho děti měly hodně,
zaznamenávám věci, o kterých si myslím, že mizí – co jsem
dělala, co ony dělaly a tak. Zdeněk ovšem dává věci do
souvislostí – s tím, co se děje u nás i ve světě, píše o
věcech, které já ani nedokážu vnímat. Myslím si, že jeho
zápisy budou časem mnohem vzácnější. Jednak proto, že jich je
míň, jednak právě pro ty souvislosti. Moje zápisy jsou takové
maminkovské.
Váš otec vám prý také psal pohádky...
Psal a my jsme se už se sestrou několikrát zapřísáhly, že je
po paměti přepíšeme. Rukopisy se totiž bohužel ztratily, ale
my si ty pohádky pamatujeme. Taky nebyly úplně dětské – byla
v nich témata jako smrt, stáří nebo třeba zmenšující se lidi a
docházelo v nich k přehazování rolí, děti byly zodpovědné za
rodiče. A pak měly i neuvěřitelný humor. Takový, jaký náš táta
měl. Máme tedy závazek – musíme je se sestrou zrekonstruovat a
napsat.
Co říkáte současnému boomu audioknih?
Dříve mě ani nenapadlo, že by se mohly knihy na cédéčka
načítat a už vůbec, že bych toho zrovna já mohla být součástí.
Nemám totiž valné mínění o svém projevu, jsem spíš takový
civil. Ale teď sleduji, že knížek na CD vychází stále víc a
připadá mi to moc dobré. Vlastně je jedno, jestli si člověk
knihu přečte, nebo poslechne, důležité je, že do sebe dostane
její obsah, že se o něj zajímá. V dnešní době je mnohdy
složité sednout si ke knížce a číst, kdežto CD můžete
poslouchat v autě nebo při různých činnostech. A to nemluvím o
nevidomých. Tady je význam audioknih bez debat.
Baví vás načítat audioknihy? V Supraphonu to bylo už
podruhé, shodou okolností pokaždé pohádky.
Jistě. Fascinuje mě, když si člověk může vyzkoušet něco sice
ze svého oboru, ale tak trochu mimo. Jinými slovy: když může
zabrousit do trochu jiných sfér. Já jsem třeba nikdy nedělala
rozhlasové hry, nikdo mě neoslovil, ale ten svět se mi ohromně
líbí. Jsou posluchači, kteří je mají rádi a pečlivě sledují,
kde se co vysílá. Já sama jsem dřív měla pocit, že rádio je
pro mě médium náhody – když tam najdu něco, co se mi líbí,
jsem nadšená. Neuvědomovala jsem si, že je to médium se svými
pravidelnými programy a věrnými posluchači.
Tomáš Pilát
Snímky Jarka Šnajberková a 2media.cz
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 21. 7. |
