|
|
Smysl a krása ornamentu
Monotematická výstava s názvem Cesty ornamentu, uspořádaná
Středočeským muzeem v Roztokách u Prahy, přitahuje diváky jak
svou objevností, tak poučností. Prostřednictvím stovek
exponátů stejně jako v zasvěcených edukačních textech badatele
a kurátora Miloslava Vlka se zabývá příčinami vzniku ornamentu
a chronologicky sleduje jeho proměny v dějinách, tedy od
neolitu až k postmoderně. Připomíná nám, jak široce se
uplatnil ornament v našem životě, a to nejenom v architektuře
a užitém umění, s nimiž bývá nejčastěji spojován. Nacházíme v
něm vůbec nejstarší způsob uměleckého odrazu skutečnosti a
tvůrčího sebevyjádření, obohaceného o funkce zdobné, významové
i praktické. Ostatně byla to právě výzdoba užitkových
předmětů, jež stála na samém prahu výtvarného umění, tedy oné
„nové“ či „druhé přírody“. Vznik a vývoj ornamentu takto
souvisel s lidskou touhou po zdobnosti stejně jako se smyslem
pro řád a s potřebou artikulace skrze řeč znaků a symbolů.
Jako věčný průvodce umělecké tvorby v ní zaujímá často
podřízené, někdy však i dominantní postavení, tak jako je tomu
dodnes v islámském umění.
Výstava chápe ornament jako dekor zvláštního druhu, jehož
prvky – motivy či „figury“ – se mohou opakovat, a stávají se
tak příznačnými pro určité slohové období; mohou být tedy
orientačním vodítkem pro časové zařazení konkrétního
uměleckého díla či předmětu. Na rozdíl od dekoru je však nadán
zřetelnou strukturou, řádem a zákonitostmi (včetně
matematických). Uplatňuje se totiž nejen na autonomních
předmětech, ale i v dekoraci exteriéru a interiéru
architektury, stává se důležitým prvkem struktury staveb a
jejich členění (nejspontánněji se tvar ornamentů šířil právě
prostřednictvím výzdoby architektonických článků). Snad
nejznámějších příkladem jeho užití na úsvitu evropské
civilizace jsou horizontální vlysy, známé z antických řádů.
Zatímco pro antiku byl příznačný meandr, akant a palmeta,
v umění germánském a skytském převažuje ornament zvířecí,
v gotice vegetabilní listoví, v renesanci pak ornamenty
květinové; další cesta pak ornament dovedla až
k biedermeierovskému a empírovému motivu slunce.
Výstava nás takto provádí cestou od pravěku přes antiku až k
historizujícím slohům 19. století (jež svou eklektickou
zdobností zapříčinily následné modernistické odmítnutí
ornamentu, dotvrzené slavným výrokem Adolfa Loose o ornamentu
coby zločinu) a posléze k novému oživení ornamentu v opět
eklektizující postmoderně. Zajímavým tématem sui generis je i
užití ornamentu v tradiční lidové kultuře, jež jej – ve
zjednodušené a stylizované podobě – přejala z umění vysoké
společnosti a obohatila o symboly lásky a věrnosti (srdce),
zdraví a síly (běžící jelínek či kůň) nebo ochrany a úspěchu
(věneček).
Navštívíte-li tuto výstavu (příležitost k tomu máte až do 25.
října), budete možná překvapeni skutečností, že dosud je
odborníky podchyceno přes pět tisíc ornamentálních tvarů,
které však lze dále dělit podle motivů, struktury, způsobu
řazení, rytmizace, symetrie nebo asymetrie, techniky
provedení, materiálu a dalších hledisek...
Jaroslav Vanča, scenárista a výtvarný kritik
|
