Číslo 31 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Aňou Geislerovou.

 

 


 



Jaromír Štětina, senátor a spisovatel

Příběh vězně č. 68 223

Odevzdání rukopisu je pro autora něco jako rozvod, nenávratné rozloučení, rozchod přátel, zpřetrhání rodinných pout. Odpálíte e-mail s přiloženým textem do nakladatelství a najednou cítíte že jste se propadli do studny spisovatelského osamění.
Vaše postavy už vás nepotřebují. Přestaly vás poslouchat. Možná že se vám z dálky i trochu pošklebují. Už nejste jejich neomezeným vládcem. Ještě včera jste jim mohli určovat osud, mohli jste je nechat i zemřít, dokonce jste je mohli z děje úplně vymazat, jako by se vůbec nenarodily. Dnes jste pro ně něco jako vzdálený příbuzný.
Prožil jsem rozluku se svými postavami minulý týden: odevzdal jsem do nakladatelství knížku povídek. Jedna ze stovek postav se v ní vymyká osudové závislosti na autorovi.
Před časem jsem v liberecké knihovně narazil v několika číslech regionálních novin Stráž severu na ojedinělý dokument. Na pokračování tu vycházelo vzpomínání na evakuaci sachsenhausenského nacistického koncentráku. Vzpomínky nejsou podepsány, pod texty je pouze připojeno: Häftling Nr. 68 223.
Nepodařilo se mi vypátrat, kdo se za číslem skrýval, proč se nepodepsal plným jménem, a samozřejmě ani to, jaký byl jeho další osud. Mám jen tři jistoty: vypravěč 68 223 svoje obrazy sachsenhausenského pochodu hladu uveřejnil na pokračování v létě 1945; není pochyby, že už není mezi živými. V textu se zmiňuje o tom, že mu 22. dubna 1945 bylo padesát let; kamarádi mu gratulovali 7. května ke jmeninám – pravděpodobně se tedy jmenoval Stanislav.
To, co se o spontánním vypravěči nedalo zjistit, jsem se pokusil nahradit fikcí. Vznikla tak povídka. K původnímu syrovému a hluboce lidskému textu z pětačtyřicátého roku jsem přitom přistupoval s úctou a ostychem. Literární licenci a reálný vězňův popis jsem úzkostlivě odděloval, protože jsem si byl vědom toho, že se vězeň č. 68 223 vždy bude vymykat mému sobeckému autorskému paternalismu.
Jsou příběhy, které se nedají vymyslet. Ani šílený hollywoodský scenárista by nezfabuloval Himmlerův rozkaz vydaný 14. dubna 1945: „Ani jeden politický vězeň se nesmí dostat živý do rukou Rusů, Američanů a Britů.“ Jsou příběhy, které se nedají napsat, dají se jen vyprávět, nebo zažít. Patří k nim i obrazy smrti několika tisíc vězňů nahnaných na nákladní parníky Cap Arcona a Thielbek a potopených ke dnu. I popravy a hlad a bitky o syrovou bramboru.
To, že nakladatelství zařadilo příběh vězně č. 68 233 na čestné místo povídkové sbírky, je dobrým edičním činem v době, kdy je zapomnění a ztráta obzorů clonou pro nástup nových nacistů všeho druhu.



  Příběh vězně č. 68 223
  Jak to vidí Jaromír Štetina
 
   Smysl a krása ornamentu

   Navštivte
 
   Ty děti jsem tam nechat nemohla
   Téma