|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista a pedagog FAMU
Změna zvaná asperatus
Příroda se nám proměňuje přímo před očima ale jenom málokdo z
nás si toho všímá. Rozhodně ne ti, kteří unikají před
vlastními myšlenkami akcelerací svého života pomocí zábavy,
jíž se dožadují právě i v oné přírodě, všichni ti bruslaři,
kolaři, motorkáři, čtyřkolkáři, vodní a sněžní skútraři,
sjezdovkáři a další dobrovolní katalyzátoři cesty do nikam.
Ty, jimž strach z prodlení a z nudy velí, aby se nezastavili,
nepopřemýšleli nad tím, co je obklopuje, do čeho nezváni
strkají sami sebe, čím jen profrčí na mechanismech, které jim
mohou poskytnout odpočinek především od nich samých.
Nepodívají se na vegetaci ani na oblohu, na to malé ani na to
největší.
Zato věřit na marťany, to jó, na to je užije. Zdá se, že
většina respondentů dnešních anket straní existenci
mimozemšťanů, nebo alespoň hezky česky nezávazného „něčeho
mezi nebem a zemí“. Ale co by to už muselo být, aby je to
donutilo zvednout zadek a na to nebe se kouknout, a to dokonce
i tehdy, když se na něm vskutku děje cosi zvláštního? Je tomu
pár týdnů, co nám média nadělila, ba přímo „zviditelnila“
takového malého bubáčka – samozřejmě mezi mnohem důležitějšími
bubáky politickými – prý zbrusu nový typ mračna, jemuž bylo
přisouzeno zapamatováníhodné jméno asperatus. Na internetových
fotografiích se mohly masy peciválů kochat nevídanou jinakostí
a krásou. Já však trvám na tom, že jsem tenhle zázrak přírody
viděl – je tomu tak dva roky nazad – a to přímo z centra
Prahy. Jakkoli jsem právě tlachal s kamarády v hospodě, stejně
dokázalo okny zvenčí proniknout podivné světlo, jež
v kontralichtu obohatilo barvu piva v půllitrech o zvláštní
valér. Vytáhlo mne to ven a donutilo pospíšit si až k
vltavskému nábřeží. Nebyl jsem tam věru sám, dost pozorných
zahraničních turistů i Pražáků si fotilo či filmovalo panorama
Hradčan na pozadí zvláštního jevu. Rozprostíral se tehdy nad
námi mrak kostrbatý, rozhněvaný, rozbouřený až divoký, inu po
latinsku asperatus. Člověka to vzalo u srdce tak, jako ho
vezme setkání s něčím krásným a neznámým, pro co ještě
nenalezl pojem ani metaforu toho pojmu. Vrátím se celý v duši
rozrůzněný nazpátek a myslíte, že jsem z té hospody vytáhl
alespoň jediného ze štamgastů?
A že ten mrak tehdy nikdo z odborníků takříkajíc nepodchytil?
A kdo z nich by, prosím vás, dnes vůbec něco na obloze
podchytil vlastníma očima? Meteorologové, zalezlí ve svých
plastových brlozích, kde se místo oknem ven koukají jen na své
grafy a modely? Astronomové? Ti už se přece také dávno
nedívají na nebe, sledují je za ně naprogramované dalekohledy
a oni sami chodí do práce také jen zírat do počítače. Na nebe
se dívá snad jen pár zvědavých a fascinovaných podivínů, tím
méně, oč více studeně neúčastných, digitálně satelitních očí
shlíží dnes z nebe na nás.
Jisté je, že člověk, který se dívá na nebe, na něm občas cosi
nečekaného zmerčí. Asi to tak má být, že právě já, který na
mimozemšťany nevěřím, jsem kdysi na noční obloze uviděl to,
zač by mnozí ufologové dali nesmrtelnou duši. Nebylo to nic
z toho, co by to mohlo být, a bylo to takové, jaké by to podle
všeho být nemělo. Nic víc z toho nevyvozuji, než to, že má
smysl dívat se v přírodě nad sebe, stejně jako pod sebe a
kolem sebe. Ve volném čase se takto na naší chalupě
s manželkou díváváme dlouho do noci. A co už jsme tam viděli
zajímavých věcí! Zrovna nedávno: jakýsi podivný, dosud
neviděný mrak, zas úplně jiný než asperatus. Jen se tak bavím
myšlenkou, po jaké době jej asi zaregistrují i ti, kdož
v přírodě sledují leda tak práci svých adrenalinů či
endorfinů, a po zbytek svého života čučí do nějaké té
obrazovky... |
