Číslo 30 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s rozhlasovým režisérem.
Alešem Vrzákem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 


Aleš Vrzák, rozhlasový režisér

O vašem Vojckovi jsme v Týdeníku Rozhlas již několikrát psali. Naposledy se o něm v rubrice Zamyšlení nad rozhlasem (TR č. 20/2009) velmi pochvalně vyjádřil Ivan Němec. Čím zaujal mezinárodní porotu?

Bohužel jsem nebyl přítomen rozboru poroty, protože jsem se festivalu neúčastnil. Od dramaturga Vojcka, Hynka Pekárka, který nás v Chorvatsku zastupoval, vím, že porota chválila všechny složky inscenace, jež se hodnotí – tedy úpravu textu, dramaturgii, herecké výkony, režii. Zvlášť prý porotci oceňovali její zvukový design. Zvukovým designérem projektu byl Michal Rataj.

Můžete blíž vysvětlit, co to je zvukový design, co zvukový designer dělá a jak se jeho práce liší od práce režiséra?

Designér dává inscenaci její zvukový ráz. Nezasahuje ani do vedení herců – to je záležitost režiséra, ani do textové výstavby inscenace – na té se domlouvá režisér s dramaturgem. Designér vytváří, odhlédneme-li od efektů, především zvukovou kompozici jednotlivých scén, do kterých se pak zasazují předtočené herecké party. Michal Rataj byl v případě Vojcka zároveň i autorem muziky a spolu jsme pak dotvářeli celkovou rytmickou podobu inscenace.

Považujete Vojcka za zlomové dílo, nebo se na něho v kontinuu své tvorby díváte – řekněme jako na řadovou záležitost?

Řadová záležitost to není, ale zásadní zlom v mé tvorbě asi také ne. Zlomem se Vojcek stává především díky ceně, kterou získal. Absolvoval jsem už mnoho různých festivalů, a to i jako porotce. Proto dobře vím, že svou roli při podobných soutěžích sehrává i dávka štěstí. Dost záleží na tom, aby byla hra puštěna v den, kdy jí budou lidé příznivě naslouchat, aby souzněla tím, čím společnost právě žije... Ceny bych nepřeceňoval. Svou práci nedělám proto, abych za ni získával ceny.

Kolik bylo na festival Prix Marulić přihlášeno her?

Soutěžilo se ve třech kategoriích – dokumentu, dramatu a „short programs“, což jsou hry krátké stopáže, v západních zemích velmi oblíbené. Na festivalu bylo zastoupeno osmadvacet států, ale například z Německa se neúčastnilo jen jedno rádio. Působí tam řada rozhlasových stanic se silnou literární tvorbou. A protože jejich pořady byly na festivalu hojně zastoupeny, v porotě i mimo ni se pohybovalo mnoho německých režisérů, dramaturgů a kritiků. Pro mě je ocenění Vojcka nejvíc překvapivé v tom, že obstál i před nimi. Vždyť se jedná o jeden z pilířů německé dramatické literatury, každý z účastníků festivalu viděl řadu jeho inscenací, zná stejnojmennou Bergovu operu nebo vynikající Herzogův film, a má tedy i dost vyhraněný názor na to, jak Büchnerův text interpretovat. A my jsme přesto se svým českým a současným pohledem prorazili.

Můžete našim čtenářům na příkladu Vojcka přiblížit, jak se na natáčení připravujete a co je pro vás v  počáteční fázi práce podstatné?

Pokaždé vycházím z důsledného literárně vědného rozboru díla, které mám natáčet. Ale snažím se pochopit nejen je: seznamuji se i s celkovou atmosférou doby, ve které autor žil, s jeho cítěním, motivací, proč dílo psal, kde k němu získával inspiraci... To vše jsem dělal i v případě Vojcka a najednou se přede mnou otvíraly nové otázky a nejasnosti. Obrátil jsem se s nimi na dramaturga, ale také na redaktorku Vltavy Elišku Závodnou, jejíž jazykové a literární znalosti jsou fenomenální. Navíc v německém prostředí nějakou dobu žila, a tak věděla, že kupříkladu otázky související s tamějšími stravovacími návyky okolo roku 1830 mohou nejlépe odpovědět historici zabývající se každodenním životem společnosti.

Proč vás zajímaly právě stravovací návyky?

Ve hře mě zvláště upoutala postava pološíleného vědce, vojenského lékaře-sadisty, jemuž Vojcek slouží za pokusného králíka. Büchner jakoby v něm předjal závažný filosofický motiv „pyšné vědy“, která o sto let později dospěla až k Mengelemu a Osvětimi. Ten doktor naordinoval Vojckovi přísnou dietu – nesměl jíst nic jiného než hrách. Zajímalo mě, proč právě hrách, a domníval jsem se, že to nějak souvisí s jeho výživnou hodnotou, že to snad byl pokus, jestli by hrách nemohl nahradit maso. Když se Eliška Závodná dostala až k dietologii počátku 19. století, zjistila, že hrachová dieta byla v té době považována za vhodný prostředek ke zvyšování inteligence. Büchner se tedy prostřednictvím postavy lékaře a jeho výzkumu vlastně vysmíval pedanterii a fantasmagorii mnoha tehdejších „vědců“, s nimiž se setkal v průběhu svých univerzitních studií.

Při přípravě jdete opravdu do hloubky. Co následuje potom? Režisér Jiří Horčička mi jednou prozradil, že rozhlasovou hru, kterou chce natočit, slyší dopředu. Že o ní má velmi jasnou představu. Je to i váš případ?

Mám ucelenou představu, kam chci hru dovést, ale té se přidržuji jen rámcově. Zjistil jsem, že trvat na ní příliš striktně se mi nevyplácí. Jiří Horčička patřil k tomu typu geniálních režisérů, kteří dokáží pevně vnímat tvar a svou prací ho přesně naplnit. Já se spíš nechám inspirovat spolupracovníky – dramaturgem, herci, zvukařem... Když se mi zalíbí něco, s čím jsem nepočítal a o čem tuším, že by to mohlo v kompozici zafungovat, tak to v ní nechám. Podobně jako Jiří Horčička pracuje i hvězda slovenské režie Viktor Lukáč. Ten svou metodu dotáhl tak daleko, že nepracuje s herci ve scénách, ale pouze jako s jednotlivci. Jeho představa je tak dokonalá, že vede textem každého z interpretů zvlášť, takže ani dialog netočí se dvěma herci naráz. To je pro mě nepředstavitelné. Pro mě je napětí, které v dialogu vzniká, záležitostí okamžiku, atmosféry. Často se stává, že u velkých figur, se kterými se snažím pracovat opravdu důsledně, mi herci – díky svému talentu a citlivosti – přinesou nečekané řešení, které je pro mě objevné. Rozkryjí v charakteru postavy linku, kterou jsem původně neviděl. Tyto nenadálé, překvapivé inspirace jsou jednou z věcí, které mě na práci režiséra fascinují.

Bronislav Pražan

Snímky David Novotný

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 14. 7.


Jaroslav Vanča
  Změna zvaná asperatus
  Jak to vidí Jaroslav Vanča
 
   Romance pro hammondky

   Pořiďte si
 
   BROLN nabírá druhý dech
   Téma