|
|
O Roma vakeren: Nedá se tu žít
 Až
dosud zlé jazyky tvrdily, že za odchodem Romů do Kanady jsou
peníze. Ve skutečnosti prý Romové nechtějí natrvalo emigrovat
za oceán, ale jen se na nějaký čas přisát na štědrý kanadský
sociální systém a pak se s našetřenými dolary vrátit zpět. Teď
ovšem tato teorie dostala tvrdou ránu: koncem května o azyl v
Kanadě požádala i vedoucí redaktorka romského vysílání Českého
rozhlasu Anna Poláková. Žena s prestižním zaměstnáním
emigrovala s celou rodinou po sérii rasisticky motivovaných
útoků. V následujícím článku čerpáme z textu, který Anna
Poláková napsala již před sedmi lety a který je šokující
výpovědí o tom, co to znamená být v této zemi Romem.
Čtyřicetiletá Anna Poláková pracuje v Českém rozhlase od roku
1998. Připravuje pořad věnovaný romskému životu a kultuře O
Roma vakeren (Romové hovoří). Při zaměstnání vystudovala
Sociálně právní akademii v Praze, ve studiu pokračovala na
Masarykově univerzitě v Brně. Kromě rozhlasové práce se věnuje
lidem žijícím v sociálně vyloučené lokalitě na Kladensku. V
roce 2002 napsala článek Doba poznání a tolerance, v němž
hledá příčiny toho, proč si většinová společnost s Romy
nerozumí.
No prostě cikáni
„Psal se rok 1989. V září se mi narodilo mé nejmladší dítě,
Andrejka. Byl to krásný rok. Děti byly zdravé, manžel měl
úspěchy v zaměstnání a já byla spokojená matka i manželka. V
listopadu přišla sametová revoluce,“ začíná své líčení Anna
Poláková. Totalitní časy nazývá „dobou temna“ – a to i přesto,
že „tenkrát Romy nehonili skini po ulicích a měli sociální
výhody všeho druhu“. Jedním dechem ale dodává: „Na druhou
stranu jsme také padesát let byli nepřizpůsobiví, kradli jsme,
byli jsme kriminálníky. No prostě Cikáni.“
Rodiče Anny Polákové se do Česka dostali v padesátých letech
ze Slovenska. Ve srovnání s tím, co zažívali ve slovenských
osadách, kde „směli žít jen na okraji vesnice a nakupovat
mohli jen v určený čas“, jim život nalinkovaný českými
soudruhy připadal jako ráj na zemi.
 Právě
komunistický režim se podle Anny Polákové na Romech podepsal
nejvíc. „Naše děti místo základní školy navštěvovaly školy
zvláštní – a všem to vyhovovalo. Jak zrůdné! Neměli jsme
romské učitele, kteří by znali nejlépe mentalitu našich dětí,
neměli jsme lékaře, soudce, úředníky, herce, policajty,
zpěváky. Jako bychom v této zemi nikdy nežili. Komunisté nás
hned na začátku našeho vývoje odsunuli na okraj společnosti. A
běda každému, kdo by chtěl svou nálepku nepřizpůsobivého
člověka změnit. Romská inteligence? Nemyslitelné! To byla doba
komunistů – a pro nás Romy doba, kdy jsme nevěděli, co se s
námi děje a jaké to bude mít následky.“ Jak nebezpečná propast
se tehdy začínala mezi Romy a zbytkem společnosti rozevírat,
zjišťují dnes jejich potomci. Jako třeba Anna Poláková.
Listopad 1989 byl zlomový i pro Romy. „Mnoho lidí včetně mě si
nedokázalo představit, jak je těžké žít v demokratické
společnosti. V polovině roku 1991 jsem začala pociťovat určité
napětí v chování lidí. Při odpoledních procházkách jsem si
všímala hákových křížů a pod nimi protiromských hesel typu
‚Cikáni do plynu‘. Bylo to hrozné, protože dvě starší děti už
uměly číst. I děti ve školách začaly být agresivnější. Naše
děti měly najednou ve škole problémy s tím, že jsou Romy, a já
měla každý den víc práce, abych jim vysvětlila, že do školy
musí, i když tam psychicky trpí, že musí být vzdělaní, aby se
jim jednou žilo lépe než nám,“ vzpomíná Anna Poláková na první
měsíce života ve svobodné zemi.
První útok
Proti tomu, co mělo přijít, to ale ještě nic nebylo. Hákové
kříže a protiromská hesla byly jen předzvěstí zlé doby.
Pozvolna se začínaly formovat skupiny skinheadů. Útoky na Romy
se začaly množit. „Mezi napadené patřily nejvíce ženy s dětmi.
Jsem matka tří dětí, takže ve mně přirozeně převládl strach.
Strach o to, co je mi nejdražší. O děti a o manžela. Pro
člověka, který to nezažil, je to asi nepochopitelné, ale bála
jsem se chodit i nakupovat nebo vodit děti na kroužky. Z
naděje na lepší život ve svobodné společnosti zbyl strach o
vlastní rodinu. Strach opodstatněný,“ tvrdí kategoricky
Poláková.
Pak přišel šok. Holé lebky napadly jejího tehdy šestiletého
syna. Zbili ho a sebrali mu zimní bundu. Policie útočníky
nenašla. Nejmladší dcera byla ještě drobeček, dvě starší děti
– Marek a Helena – si však rostoucí napětí už uvědomovaly.
Navštěvovaly experimentální jazykovou školu, Marek se věnoval
karate a výtvarnictví, Helena chodila na sportovní gymnastiku.
Na první pohled šťastná rodina. „Co jsme ale cítili, to si
neumí nikdo představit,“ konstatuje Poláková.
První Romové začali brzy odcházet. Jejich cílem bylo Německo.
Nikdo z nich neovládal cizí jazyk a neměl zkušenosti se
životem v cizině.
Strach o život je ale donutil opustit zemi, kde se narodili.
Uvažovat o emigraci začala i rodina Anny Polákové. „Kdybychom
se rozhodli odjet, co by nás čekalo? Co škola a práce? Jak by
nás přijali? Mnoho otázek a odpovědi žádné,“ přemýšlela.
 Rozhodování
nemělo trvat dlouho. Situace se dále zhoršovala. Napadení Romů
přibývalo. Mnoho lidí je s tichým souhlasem schvalovalo. Vždyť
jde „jen o cikány“. Násilí se nevyhlo ani Polákovým. „Jednou
večer jsme seděli s manželem u televize. Děti spaly. Pamatuji
si jen, že zazvonil zvonek a já jsem šla otevřít. Ty lidi jsem
vůbec neznala. Vše, co se seběhlo, bylo moc rychlé. Nadávali
nám a napadali nás. V našem vlastním bytě. Moc jsem se bála,
aby se neprobudily děti a aby se jim něco nestalo. V té době
jsme neměli telefon, takže jsme nemohli zavolat pomoc.
Uvědomili jsme si, jak jsme bezbranní a jak málo stačí k
neštěstí. Manželovi se podařilo ty lidi vytlačit ze dveří.
Zakřičel, ať se zamknu. Zůstala jsem sama s dětmi v bytě,
manžel byl za dveřmi. Bylo to hrozné. Asi po dvaceti minutách
se vrátil. Zachránilo ho to, že u nás v domě je bar, kam
stačil utéct.“ Anna Poláková si stihla zapsat poznávací značku
auta, kterým útočníci odjeli. Jak ale tvrdí, policie zřejmě
neměla zájem případ vyřešit. Útočníky nikdy nevypátrala.
Co teď? Mladá rodina měla život před sebou, ale ve
společnosti, ve které sílil extremismus, se jí dýchalo jen
těžko. „Už jsme se neptali, co bude. Věděli jsme jenom, že
musíme pryč. Špatné zkušenosti a obavy z dalšího násilí nás
přesvědčily, že musíme opustit republiku.“
Abschiebung!
Polákovi tak – poprvé v životě – emigrovali. V Německu
požádali o azyl a odstěhovali se do menšího města poblíž
Würzburku. Dostali povolení k práci, děti začaly chodit do
německé školy. Němčina jim nedělala problémy. Čekali na
povolení k pobytu. Po roce dostali rozhodnutí německého soudu:
Abschiebung. „Na toto slovo nikdy nezapomenu. Každý, kdo byl v
situaci jako my, se ho bál. Znamenalo totiž, že Německo musíme
opustit. Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že Česko je na
začátku demokracie a že v každé postkomunistické zemi jsou
problémy, které se časem vyřeší,“ píše Poláková ve svém
strhující výpovědi.
Polákovým bylo jasné, že z Německa musí odjet, ale také
věděli, že do Česka už se vrátit nechtějí. Další rok
vandrovali po Evropě. O azyl žádali ve Švýcarsku, Itálii i v
Nizozemsku. Projeli Rakousko a Belgii. Vše marné. Po dvou
letech neúspěšného putování se tedy vrátili domů. V Česku se
mezitím situace vyostřila. Už to nebyly jen fyzické útoky s
pár modřinami, ale i první mrtví. „Návrat byl moc těžký.
Neměli jsme nic, jenom pár kufrů a hrozný strach ze života
tady. Měli jsme jediné veliké štěstí – zůstal nám byt. Sice
nám ho celý vykradli, ale aspoň jsme měli kde složit hlavu,“
pokračuje Poláková.
V redakci rozhlasu
S manželem si brzy našla práci, děti se vrátily do české
školy, časem si byt znovu zařídili. Strachu z napadení se ale
už nikdy nezbavili. Naučili se s ním žít. „Strach nám vzal
smysl pro plánování do budoucna. Naučila jsem se vážit si
času, který trávím se svou rodinou, a neplánuji, protože
nevím, co bude zítra.“
Když bylo dceři Anny Polákové asi dvanáct, byla napadena i
ona. Šla matce koupit kávu, doprovázel ji tehdy její dvouletý
bratranec. „Dcera tenkrát moc brečela a já jsem strachy ani
nedýchala. Pořád jenom křičela, proč jsme se museli vrátit, že
tu nechce žít. Obě děti zachránilo to, že vedoucí obchodu byla
statečná a přehodila je přes pult a schovala do skladu,“ líčí
další peripetie své rodiny Poláková.
Její dcera má dodnes trauma. Na čas v ní dokonce zakořenila
nenávist k Česku a zdejším lidem. „Dalo mi moc práce, abych jí
vysvětlila, že nejsou všichni stejní, že zde žijí i dobří
lidé, kteří nám pomůžou proti zlu bojovat,“ říká Romka.
Počty Romů, kteří emigrovali, nadále rostly. Odcházet začali i
přátelé Polákových. Přemlouvali je, ať to taky ještě zkusí –
z Austrálie je prý nevrátí. Slíbili, že přijedou za rok.
Nepřijeli. Vše nabralo dramatických obrátek. Psal se rok 1997
a do Kanady a Velké Británie směřovala první velká vlna Romů z
Česka. O romské otázce se najednou začalo více mluvit. Už to
nebyl jen problém Česka, ale i Západu. „Každý den se o tom
psalo v novinách a všichni lidé se s tím konečně setkali.
Mnoho z nich si uvědomilo, že tu s nimi žijí i Romové a že
jako občané tohoto státu nemohou přehlížet násilí,“ vysvětluje
Anna Poláková, proč se s rodinou rozhodla zůstat.
V lednu příštího roku už seděla v rozhlasové budově na
pražských Vinohradech a začala připravovat pořadu O Roma
vakeren. S prací novinářky a produkční neměla žádné
zkušenosti, neuměla ani psát na psacím stroji, natož aby si
rozuměla s počítačem. Vše ale hravě zvládla za půl roku.
„Ta práce mi moc pomohla. Poznala jsem a stále poznávám mnoho
hodných lidí. To, že jsem Romka, je pro ně totéž, jako když
potkáte třeba Dána. Mnozí se mi přiznali, že z Romů měli
strach a že se za tyto předsudky stydí. Bylo a je to tím, že
se neznáme. Bude to chtít trpělivost na obou stranách, ale mám
pocit, že doba poznávání už nastala,“ napsala Anna Poláková v
roce 2002.
Červen 2009
Uplynulo dalších sedm let a vedoucí romského vysílání vysílání
Českého rozhlasu Anna Poláková v e-mailové zprávě z Toronta
adresované svým nadřízeným uvádí: „To, že jsme se rozhodli
požádat o azyl vůbec nesouvisí s mou prací v rádiu, ale
neustálými útoky na mou rodinu a radikalizací společnosti.“
René Kočík
Foto Jana Šustová
a Petr Axmann |
