|
|
 Igor
Stránský,
ředitelem Slováckého divadla
Jaké to je, dělat lidem radost?
Je to krásný pocit. A když to spojím se svým povoláním – ani
trochu nelituji, že dělám divadlo a jeho prostřednictvím snad
lidi trochu potěším.
Jak se kluk z Nového Města nad Metují dostal k myšlence
zasvětit svůj život divadlu?
Dělal jsem závodně atletiku a provozoval jsem i mnoho dalších
sportů. Měl jsem v sobě až nadbytek energie a profesoři na
gymnáziu to se mnou neměli lehké. Originálně řešila mou
energii – česky nekázeň – profesorka češtiny. Za kázeňský
přestupek jsem se musel naučit báseň a tu potom přednést u
katedry. A já recitoval a recitoval... Spolužáci tomu říkali
„Igorova nejenom nedělní chvilka poezie“. S jednou básničkou
jsem se dostal až na Wolkerův Prostějov a tam jsem nedopadl
špatně. Jako cenu jsem dostal diplom a knížku – vzpomínky
Zdeňka Štěpánka Herec. A bylo rozhodnuto. Aniž bych kdy
předtím hrál, rozhodl jsem se, že chci jít k divadlu. Rodiče
z toho moc radost neměli, ale nakonec mi pomohli dostat se do
pardubického divadla, kde jsem si vše vyzkoušel od píky. Byla
tam báječná parta lidí: Josef Somr, Věra Galatíková, Pavel
Landovský, Irena Poledníková a celá řada dalších vynikajících
osobností. Od těchto úžasných lidí jsem se naučil tolik, že
přijímačky na studium herectví byly pro mne hračkou.
Co vás vedlo k tomu, že jste po čase „přesedlal“ na divadelní
režii?
Při přijímacím řízení na postgraduální studium mi byla
položena otázka, proč chci studovat režii. Má odpověď šokovala
celou komisi. „Nebaví mne jako herce poslouchat režiséry...“
Ale teď vážně, po režisérské profesi jsem pokukoval, už když
jsem nastoupil na JAMU. Inspiraci jsem měl u starších
kolegů-studentů režie Pavla Hradila, Petra Scherhaufera, Evy
Tálské, Zdeňka Pospíšila, kteří potom dokázali hýbat českým
divadlem. V roce 1969 jsem studium na JAMU ukončil a nastoupil
do hereckého angažmá v Uherském Hradišti. V té době začínala
léta normalizace a z Brna vyhodili docenta Miloše Hynšta,
který byl přidělen k nám do příhraničí. A bylo rozhodnuto. U
Hynšta jsem nejenom hrál, ale také pracoval jako asistent
režie. A když jsem byl touto spoluprací náležitě připraven,
šel jsem k přijímačkám na činoherní režii a byl jsem přijat.
Pamatujete si ještě svou první roli?
Ano, moc dobře. Ještě před studiem na JAMU jsem pracoval
v divadle v Pardubicích jako elév a kulisák. Jednoho dne
přišel na zkoušku hry Sluha dvou pánů značně indisponován
Pavel Landovský. Režisér Kubíček ho poslal domů a já za něho
vyfasoval roli Prvního nosiče. Byl to štěk, ale já byl
šťasten.
Letos trávíte ve Slováckém divadle už neuvěřitelnou čtyřicátou
sezonu. Co vám divadlo dalo a co naopak vzalo?
Dalo mi spoustu nádherných zážitků, poznání nových a nových
lidí, kteří do divadla přicházejí. Potkávám se po celé naší
zemi s vynikajícími umělci, které zvu ke spolupráci se
Slováckým divadlem. Bude mi třiašedesát, ale snad za celý můj
život nebyl jediný den, kdy bych se netěšil do práce. A co mi
vzalo? Asi spoustu času, který bych měl věnovat své rodině.
Naštěstí mám trpělivou manželku, která všechny mé úlety
dokázala překousnout. Podle ní jsem, když nerežíruji, prý
docela hodný tatínek a dědeček.
Čím to, že Slovácké divadlo v Uherském Hradišti slaví takové
úspěchy?
Dělat dobré divadlo je nesmírně těžké a dělat dobré divadlo
dlouhodobě je ještě těžší. Musíte odhodit veškeré osobní
ambice a myslet na firmu. Bez dobrého týmu lidí – a to nejsou
zdaleka jenom herci – je taková práce nemožná. Ředitelem
divadla jsem se stal v lednu 1990. Někdy v té době se začalo
uvažovat o jeho možném zrušení a já dělal vše, abych dokázal,
že se i v Uherském Hradišti dělá dobré divadlo a zrušit tuto
scénu by byla nesmírná chyba. Začal jsem kolem sebe stavět tým
lidí, kteří by byli schopni odvádět dobrou práci pro
instituci, ve které pracují, a ne pro sebe, pro svoji osobní
slávu. Trvalo to nějaký čas, ale nakonec se mi to podařilo. V
současné době je ve Slováckém divadle skvělá parta počínaje
herci a konče kulisáky a vrátnými. Všichni pro své divadlo
žijí a dýchají. Slovácké divadlo je pro všechny značka, na
kterou jsou hrdi. Máme samozřejmě i své vnitřní problémy, ty
nás ale nutí, abychom neusnuli na vavřínech.
Monika Černíková, publicistka
Foto Jan Karásek
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 16. 6. |
