|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista, pedagog FAMU
Kočka v kapse
„Všiml sis, že tenhle režim trvá už stejně dlouho jako první
republika? To je rozdíl, co?“ posteskla si mi onehdy
kamarádka. A druhého den mne můj syn překvapil informací. „Byl
jsem v divadle a jednomu divákovi tam zazvonil mobil. Nojo,
jenomže on pak do něj mluvil!“ Aniž bych se cítil být
pravověrným surrealistou, s chutí spojuji ve svých myšlenkách
nespojitelné. A tyto dvě informace spolu také souvisejí, ať už
pod- či nadreálně. Vždycky mne více zajímalo, co se děje
v jediné lidské duši, do níž jsem se mohl pokusit vcítit, než
ve společnosti, jež je vždy ovládána něčím, do čeho se vcítit
nelze. Do toho primitiva, jenž mluvil do mobilu zároveň
s herci a nepřítomným dramatikem, by se mi samozřejmě
vciťovalo těžko, už proto, že on sám se evidentně vcítit
neumí. Ale přitom se ten nehorázný blbeček stal zástupným
symbolem, průnikem společenských sil naší doby, vůkolní
demoralizace a barbarizace.
Oproti intelektuálnímu a kulturnímu náboji a vzepětí první
republiky, tehdejšímu vzmachu vertikality – ať už skrze
budování škol a divadel na počátku a rozmachu poezie a
filosofie na konci té vertikály – zahlcuje nás dnes
horizontálnost vševládnoucího křupanství, agresivity a
rozkladu mezilidských vztahů; tehdejší ideály jsou dnes
nazírány jako devalvované, zpochybněné a ironizované coby
iluze. Namísto hloubky intelektuálních elit nás dnes inspiruje
mělkost celebrit, namísto solidarity vypjatý tržní
individualismus, namísto apollinské úcty před závažným a
závazným dionýzské doporučení „nevaž se, odvaž se“, namísto
mravního imperativu nebát se a nekrást frustrace a zlodějna,
zachvacující společnost „napříč i napodél“. Ale proč bych psal
dál, nejen mně se zdá být zbytečným přesvědčovat přesvědčené,
jitřit spokojené a upokojovat zjitřené tím, že v tom nejsou
sami. Beztak lze pomoci vždy jen jednomu člověku a rozdat si
to také jen s jedním. Nejsem hrdina pokleslého thrilleru,
abych bojoval s přesilou, stačí mi hlupáci, a o těch jaksi
nikdo nepochybuje, že je jich přesmíru.
Psal jsem na tomto místě před pár lety o své „hypotéze
třetin“, snad je mi dovoleno ji krátce připomenout. Pasažéři
jedoucího času mi jaksi sestávají ze tří kategorií:
z pravověrných dobráků, aktivních gaunerů a mezi nimi splývá
s proudem měšťácký střed s pragmatickým chápáním výhod „zlaté
střední cesty“. Stanoví-li duch doby příkaz dne: mysli jen na
sebe, dobráci se mu vzepřou, gauneři takového požehnání
nepotřebují, a ti uprostřed dělají „co se má“, byť by to
v důsledcích mělo znamenat přehození výhybky dějin ke zlému.
Takže zpátky k onomu barbarovi v divadle. To není jen
nekulturnost, to je vyslyšení ducha doby, jenž se začal před
dvacetiletím prosazovat, zákeřně skryt za nadějí. Jde-li mi
tedy – v dobrém či ve zlém – vždy o jediného člověka, vím
také, co bych v tom divadle udělal, protože se znám. Byl bych
mu vynadal a sám pak z toho divadla nic neměl. On by se
nezastyděl, nikdo další by ho byl asi neokřikl, diváci by se
nakonec pustili do mne, a škodný bych tak na tom byl také jen
já. Tak se mi ve zkratce jeví rozdíl těch dvou dob. Na konci
tehdejšího dvacetiletí by se mohl v divadle zajisté objevit
řevnivý pošuk, provokatér, křikloun. Dnes je to jen obecně
zaměnitelný ignorant.
A ona kočka v kapse v názvu tohoto textu? To je jen má
metafora dnešní podoby naší demokracie. Nosíme ji všude
s sebou jako hebký uklidňující talisman, jako klíče od
budoucnosti. Ale protože je živá a chybí jí vzduch,
nespokojeně se nám tam mele, drápe nás do slabin a je nám
stále nepohodlnější... |
