Číslo 20 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s houslistkou.
Anne - Sophií Mutterovou.

New York převážně hudební

Slyšíme se? Stojím s mobilním telefonem u ucha v koutě foyeru Metropolitní opery, okolo šumící dav, nade mnou obrovský obraz Marca Chagalla a uvnitř doznívá dojem z Dvořákovy Rusalky. Je druhá přestávka přímého přenosu, který jako mnoho dalších rozhlasů vysílá i stanice Vltava.

Otázka, která většinou pro jistotu zazní při prvním kontaktu moderátora ve studiu a jeho hosta kdesi „na druhém konci drátu“, je v tomto okamžiku jakoby až zbytečná. Lépe už se snad ani slyšet nemůžeme. Hovořit několik minut při živém vstupu do vysílání, být v tu chvíli téměř sedm tisíc kilometrů daleko a mít přitom dojem, že jsme s kolegou v sousedních místnostech, to je stále ještě tak trochu zázrak techniky. V Praze začíná noc, v New Yorku je sobotní březnové odpoledne a do předsálí divadla se obrovským proskleným průčelím hrne sluneční světlo. Popisuji dojem z inscenace a říkám, že její velmi tradiční, realistická pohádková výtvarná a režijní podoba je po všech těch postmoderních výkladech a posunech z poslední doby skoro pohlazením.

S příchodem ředitele Petera Gelba se Metropolitní opera zase více otevřela městu i světu. Vzhledem k jeho nové politice týkající se vstupenek je teď hlediště vlastně vždy plné, říká mi newyorská známá, jejíž dcera zpívá v dětském sboru a která tak zná provoz této scény už řadu let zvnějšku i zevnitř. Shodujeme se, že geniální byl nápad promítat přímé přenosy z Metropolitní opery v kinech v USA i na dalších kontinentech. Také novinka Petera Gelba. Diváci v kinosále mají proti těm v hledišti divadla výhodu, že vidí vše do detailů – mohou sledovat nejjemnější gesta i to, jak pěvci tvoří tón, mají úžasný pocit, že jsou přítomni na místě. Být pak v Metropolitní opeře „doopravdy“ je ovšem ještě krásnější – slyšet akustiku sálu a živě výkony těch nejlepších pěvců současnosti a především zažít pospolitost čtyř tisícovek lidí v auditoriu je naprosto jedinečné.

Dvořákovu Rusalku nastudoval letos zjara dirigent Jiří Bělohlávek. Šlo o opětovné obnovení letité inscenace, která kdysi sloužila ve Vídni a která se v nejslavnějším americkém operním divadle vrací k několika uvedením na scénu pravidelně vždy po pár letech. Počátkem devadesátých let v ní při vůbec prvním uvedení Rusalky na tomto jevišti zpívala titulní roli Gabriela Beňačková. Je zvláštní, že se zrovna tato opera nehraje v New Yorku víc, když se Dvořák díky svému několikaletému pedagogickému působení na zdejší konzervatoři i díky dotyku s tradiční hudbou nového kontinentu stal tak trochu americkým autorem...

Zasmušilý Dvořák

Stojím před nevelkým pomníkem v parku na náměstí Stuyvesant Square a z přilehlé ulice neodbytně houká alarm auta. Vousatý muž zachycený sochařem od pasu nahoru se dívá dost zasmušile. Aby ne. Nehledě na to, že je to protivný zvuk, tak hlavně dům, v němž při pobytu v New Yorku bydlel a v němž mimo jiné napsal Novosvětskou symfonii, Američané zbourali a postavili místo něj novou nehezkou budovu sloužící zdravotní péči. Ano, psal zde tu skladbu, která zněla v létě roku 1969 ve sluchátkách skafandru Američanovi Neilu Armstrongovi, prvnímu člověku, který vstoupil na povrch Měsíce, skladbu patřící k nejhranějším ve světovém repertoáru klasické hudby... Některé jiné budovy na náměstí, v jedné ze zelených oáz uprostřed města plného mrakodrapů, však Dvořákovy pohledy evidentně pamatují. Jak se tady asi cítil? Současný New York, ale i samotný Manhattan je tak obrovský, multikulturní, zalidněný a lhostejný... Nelze se divit, že se krajanům ani našemu státu nepodařilo zachránit památný dům. Je vlastně velkým úspěchem, když se před několika lety vůbec podařilo prosadit na tomto vcelku bezvýznamném a trochu odlehlém místě alespoň vztyčení malé sochy nejsvětovějšího českého skladatele.

V ulicích Manhattanu je stín. Stejně jako metro, nejsou příliš krásné a navíc poměrně úzké; přinejmenším k výšce stometrových budov, které je lemují. Slavná Carnegie Hall, pojmenovaná podle průmyslníka a mecenáše Andrew Carnegieho, také nezaujme krásou a navíc se na rohu Sedmé avenue a 57. ulice skoro ztrácí. Proporce klamou, kdyby stála na volném prostranství, bylo by to možná zvenčí jiné, ale vstupní prostor uvnitř u pokladen opravdu není velký. Prospekty představující sezónu obsahují mnoho slavných jmen. Bylo tomu tak od začátku. Síň otevřel roku 1891 koncert Newyorské filharmonie dirigované Čajkovským. O dva roky později, v prosinci 1893, tam měla pod taktovkou Antona Seidla světovou premiéru Devátá symfonie Antonína Dvořáka. Kdo snad tehdy čekal první americkou „národní“ symfonii, přes skladatelovy zjevně „americké“ inspirační podněty se ovšem nedočkal. Jak trefně poznamenal jeden kritik po premiéře – Dvořák se nemůže zbavit svého češství, stejně jako se gepard nemůže zbavit svých skvrn.

Jak se cítil Dvořák zde, v Carnegie Hall? A jak se tu cítil Bohuslav Martinů, který prchl za války z Evropy? Naštěstí ho tu začali hrát. Bydlel, podobně jako pianista Rudolf Firkušný, doslova za rohem.

Z pohledu ptáků

Je podvečer a z obnovené vyhlídkové terasy Rockefellerova centra v 70. patře ve výšce 260 metrů nad uliční úrovní je vidět rozsvěcující se světla města z odstupu a nadhledu skutečně ptačího. Fascinující mraveniště. Nekonečné řady žlutých taxíků a dalších aut,  špinavé kouty, zatlučené okenní otvory, pytle s odpadky připravené k odvozu, stánky rychlého občerstvení, neony a divadla na Broadwayi, to vše se odsud jeví jako nepodstatné. Ulice lze ostatně zahlédnout, jen když se skutečně vykloníte a podíváte přímo dolů. Kolem jinak jen tisíce oken budov tyčících se k nebi a tísnících se jedna vedle druhé. Na obzoru řeka Hudson a město New Jersey, za zády zbytek ze stovek mrakodrapů a obrovský obdélník Central Parku sevřený městem. Jen asi šest nebo sedm staveb je vyšších než Top of the Rock, jak se terase v památkově chráněném komplexu ze čtyřicátých let říká. První je mezi nimi se svými 102 patry samozřejmě slavná Empire State Building, štíhlá věž naproti, po zničení „Dvojčat“ v roce 2001 opět nejvyšší budova New Yorku.

I když Manhattan vypadal před šedesáti lety podstatně jinak, Martinů, když zde psal své symfonie, už obě vznosné stavby musel znát. Mnohem raději než „nekonečné a neosobní“ ulice New Yorku, které ho při jeho procházkách neinspirovaly, ale spíše tísnily, mnohem raději než „únavný a bizarní Babylon“, v němž trávil nekonečné zimní měsíce, měl ovšem pronajatý byt na předměstí či letní pobyty u moře.

Broadway protíná Manhattan neuspořádaně šikmo. Jako jediná ulice nedodržuje praktické pravoúhlé křížení. Tam, kde přetíná Sedmou avenue, je Times Square. Jedno z mnoha míst aspirujících na centrum města. Těžko odhadnout, zda je tu víc neonových reklam, nebo lidí. Na to, že je půlnoc, je hemžení davů, jdoucích do  tisíců, neuvěřitelné. Do rámusu z dopravy prosakuje vůně šašliku a pach koní, proplétajících se s vyhlídkovými kočáry pro turisty mezi auty a autobusy. Stejně jako prodavač táhnoucí kamsi svou pojízdnou budku sloužící jako  krámek. Jestli se zdá někomu Londýn v porovnání se středověkou a barokní Prahou jako opravdové velkoměsto, po návštěvě vřícího New Yorku se britská metropole propadá do kategorie starosvětského poklidu.

Také New York ovšem nemá jednu podobu. Stačí zajít o dvě ulice dál a nikde ani noha. A nebo stačí zajet metrem v neděli dopoledne na sever do Harlemu. Čtvrť obývaná Afroameričany nemá z minulosti valnou pověst. Urbanismus či estetika ani zde neslaví žádné úspěchy. A přesto už tu lze potkat ojedinělé skupinky turistů. Směřují do některého z mnoha protestantských kostelů. V jednom z nich je bohoslužba v plném proudu. Zrovna je chvíle pro vzájemné pozdravy a sdílení. Bíle oděný sbor se kývá do rytmu gospelu, v nekonečném opakování zní zpěv, při jehož opravdovosti vám vhrknou slzy do očí, všichni se mezi lavicemi upřímně zdraví a objímají. Proslovy, tmavé tváře ve světlých košilích, barevné šaty a klobouky žen, stydící se děti z nedělní školy předvádějící zpěv doprovázený hrou na zvonky... Bohoslužba bude trvat určitě ještě dvě hodiny, dlouho přes poledne. Je potřeba jít zase dál. Provází vás srdečné potřesení rukou od služby u dveří a duchovní píseň s vášnivě exaltovaným kvílivým sólem vysoko posazeného poloprofesioniálně školeného ženského hlasu. Původní hudebnost ještě stále žije.

Na venkově

Něco přes půl hodiny cesty vlakem z Centrálního nádraží na Manhattanu nebo stejnou dobu autem po dálnici je to do městečka Rye. Dřevěné domy bankéřů ve velkých zahradách, téměř v lese. Cestou pěšky k moři minete rozlehlý školní areál a několik kostelů. Farnost založena osadníky, kteří připluli v 17. století z Evropy. Zázemí velkoměsta, typická architektura amerického venkova, žádný ruch ani bezdomovci. Míval tu někde sídlo také dirigent Kurt Masur, když uzavřel svá slavná léta v lipském Gewandhausu a převzal na řadu let umělecké vedení Newyorské filharmonie. Sopranistka Renée Flemingová, hvězda představení Dvořákovy Rusalky v MET, takto podobně bydlí ještě o pár mil severněji směrem na Boston.

„Milá, šarmantní dáma. Očekávání velkých kvalit se potvrdilo,“ říká Jiří Bělohlávek. Jen v české výslovností musel s Američankou trochu bojovat. Pro své týdny v New Yorku, soustředěné kolem přípravy premiéry a dirigování repríz Evžena Oněgina i kolem následné práce na Rusalce, má šéfdirigent londýnského orchestru BBC a čestný šéf Pražské komorní filharmonie zázemí nedaleko Central Parku. Pochvaluje si na Manhattanu nejen časté procházky do této obrovské zelené oázy, ale také malé galerie a jazzové kluby. V jednom z nich se teď po letech setkal se svým dávným spolužákem George Mrazem. Mezinárodně uznávaný český dirigent, který už je v MET u čtvrtého prestižního úkolu, a slavný jazzman českého původu, který se tvůrčím způsobem právě zaobírá  moravskými písničkami.

Odpolední představení Rusalky skončilo v klidném tempu, krásně lyricky a smířlivě. V Praze už je k ránu, ale mě ještě čeká newyorské večerní představení Belliniho Náměsíčné. V červenozlatém hledišti Metropolitní opery opět postupně zhasínají světla a dvanáct postranních křišťálových lustrů pomalu vyjíždí vzhůru. Může začít další příběh nesený skvělými pěveckými výkony. V Náměsíčné jsou hvězdami Natalie Dessay a Juan Diego Flórez. Za několik dní je tato inscenace předmětem dalšího přímého přenosu do kinosálů, včetně pražských. Zažít Metropolitní operu, slavící právě 125 let, ať už živě, nebo alespoň na velkém plátně, je neopakovatelné. Byla to prostě a jednoduše paráda, píše pak kdosi v Praze na internetovém blogu a přes určité otazníky nad režií nelze než souhlasit.

Petr Veber, vedoucí Redakce vážné hudby ČRo 3 – Vltava

Snímky Petr Veber