|
|
 Anne-Sophie
Mutterová,
houslistka
Mendelssohnův houslový koncert jste nahrála po více než
pětadvaceti letech. Jak se vaše interpretace této velmi známé
skladby po letech změnila, co dnes cítíte jinak?
Mendelssohnův koncert jsem asi deset let nehrála a před
několika lety jsem ho začala takříkajíc objevovat znovu.
Myslím, že moje dnešní interpretace mnohem více zdůrazňuje
mladého bouřlivého skladatele se vší jeho čistou vášní, tu
jeho životní radost, eleganci, průzračnost v rychlých větách.
Lépe odpovídá Mendelssohnovu charakteru zkrátka proto, že o
něm mnohem více vím, znám jeho životní cestu a hrála jsem
velmi mnoho z jeho komorní hudby. Málo se také ví, že
Mendelssohn byl znamenitý kreslíř a velmi dobrý akvarelista,
opravdu muž mnoha nadání. Pohled na jeho výtvarná díla ve mně
vyvolává zvukové představy, připomíná mi zvukovou barevnost
jeho partitur.
Na novém CD najdeme i dvě komorní skladby, Houslovou sonátu
F-dur a Trio d-moll…
Ano, považuji to za šťastnou kombinaci, protože mohu
představit tohoto skladatele z různých úhlů pohledu. Houslový
koncert Mendelssohn mnohokrát sám dirigoval, klavírní part
Tria d-moll hrál při premiéře a houslovou sonátu sice
nepremiéroval, ale se svým přítelem Ferdinandem Davidem si ji
pak také zahráli. Takže tu máme Mendelssohna, který byl
mimochodem báječným komorním hráčem, jako skladatele, pianistu
i dirigenta. Miluji jeho výrok o komorní hudbě, kterou označil
za rozhovor mezi vzdělanými přáteli. To je pravda. Když teď
hrajeme společně s violoncellistou Lynnem Harrellem a
pianistou André Previnem, je to úžasný rozhovor lidí, z nichž
každý si vytvořil na Mendelssohna vlastní, zcela specifický
pohled.
Máte nějaké plány také s hudbou Antonína Dvořáka?
Jeho Houslový koncert mě hluboce dojímá, má úžasnou
emocionální intenzitu. Hrála jsem ho mnohokrát na svých turné
a budu ho v roce 2011 natáčet. V celé sezóně 2011 až 2012 se
budu Dvořákovým dílem intenzivně zabývat, včetně jeho menších
skladeb pro housle s orchestr, které natočím spolu s koncertem
– a také díly komorními. Chci v budoucnu hrát častěji v
klavírním kvartetu a v klavírním triu a Dvořákova velkolepá
díla tam přirozeně nesmějí chybět.
Bezprostředně před koncertem na Pražském jaru koncertujete se
stejným programem v Drážďanech. Kdy jste tam poprvé hrála a
jak toto město vnímáte?
 Kdy
přesně, to vám neřeknu, ale bylo to určitě už někdy
v osmdesátých letech. V Drážďanech jsem později natočila
několik pro mě důležitých snímků, třeba Sibeliův Houslový
koncert s André Previnem, a nedávno jsem měla čest hrát ve
znovu postavené Frauenkirche. To byl pro mě velmi významný
okamžik ve vztahu k dějinám Německa. Znovu jsem mohla prožít,
jak důležitá je hudba a jak dokáže hojit rány, spojovat lidi,
jak nám pomáhá uvědomovat si znovu naše lidské kvality.
Drážďany mají v mém srdci zvláštní místo jako symbol strašné
německé minulosti, která je za námi, a jako místo, kde se
snažíme rány zahojit. Lipsko mimochodem také. A ovšem i Praha!
Jak jste prožívala pád Berlínské zdi a co podle vás přineslo
znovusjednocení na kulturním poli?
Pamatuji si, jak mi i rodiče poprvé vyprávěli, že taková zeď
v Německu existuje, bylo mi šest nebo sedm a myslela jsem si,
že to bylo asi někdy dávno. A pak si vzpomínám, jak jsem si
později na škole bolestně uvědomila, že tohle rozdělení je
skutečnost. O to šťastnější pak byl okamžik, když zeď padla a
došlo k toužebně očekávanému sjednocení. Přála jsem si tehdy
být u toho i jako hudebník, ale bohužel to nebylo možné.
Kulturní sjednocení pak samozřejmě přineslo i problémy, jako
třeba počet existujících orchestrů a oper v Berlíně. Ale
doufám, že se bude situace řešit s ohledem na zachování
rozmanitosti a na udržení špičkové úrovně. Bylo by strašné,
kdyby se orchestry musely dále zmenšovat nebo spojovat – vždyť
rostly po celá desetiletí a je důležité, aby naše země
pěstovala své tradice. Navíc ta hudební tělesa sehrála i
pozitivní politickou roli. Stačí si uvědomit, jak mimořádný
vliv měl v roce 1989 dirigent Kurt Masur v Lipsku na pokojný
průběh demonstrací. Když si uvědomíme, že hudba může mít i
politický účinek napříč hranicemi, pak je jasné, že pád zdi
byl nejen velkým darem pro osobní život všech lidí, ale i
darem kulturním.
Jindřich Bálek, redaktor ČRo 3 – Vltava
Foto Harald Hoffmann / Deutsche Grammophon
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 5. května. |
