|
|
Vinohradské oživení
Svou první letošní premiérou vsadilo Divadlo na Vinohradech na
jistotu. Hra Obchodník s deštěm amerického dramatika Richarda
Nashe si u českých diváků získala oblibu jednak díky filmovému
přepisu (1956) s Katharine Hepburnovou a Burtem Lancasterem
v hlavních rolích, jednak díky slavné inscenaci Národního
divadla (1958) s Danou Medřickou a Radovanem Lukavským.
Uměleckému šéfu Vinohrad Martinu Stropnickému se v roli
režiséra podařilo potlačit melodramatický opar hry, a tím ji
posunout blíž soudobému cítění a vkusu. Líza Andrey Elsnerové
není staropanenská ošklivka, ale rázná holka, která má tu
smůlu, že vyrůstá v rodině samých chlapů, což zanechává stopy
jak na jejím chování, tak na nízkém sebehodnocení. Bil
Starbruck, do něhož se zamiluje a jenž jí navrátí sebevědomí,
je pak v podání hostujícího Filipa Blažka fanfarónský pábitel,
který odmítá brát na vědomí hranice mezi skutečností a sněním,
neboť dobře ví, že častějším zdrojem radosti, je spíš to
druhé. Skvělý výkon podává Jiří Plachý v roli Lízina otce –
drsného chlapa, citlivě vnímajícího, čím podvodník Starbruck
život jeho dcery obohatil.
 Drama
předčasně zemřelého německého postromantika Georga Büchnera
Vojcek, které bylo v dubnu uvedeno na velké vinohradské scéně
jako druhá letošní inscenace, vůči divákům již tak vstřícné
není. Příběh chudého vojáka vystaveného šikaně a ústrkům jako
by byl rozvinutým dokladem toho, že člověk je člověku vlkem.
Což si neradi připouštíme. Nový kmenový režisér Vinohrad,
třicetiletý Daniel Špinar, navíc plně před diváky rozprostřel
expresivitu a drsnost tohoto temného a podmanivého textu
(výborně přeloženého Ludvíkem Kunderou) a podtrhl jeho
nadčasový význam. A to nejen současnými kostýmy a tím, že se
na otevřené scéně z obrovského billboardu na diváky směje
plavovláska s mobilem. Už když přicházejí do hlediště,
povykuje na ně z pod billboardu Blázen (Michal Kern). Svými
drobnými výstupy vytváří v proběhu představení jakýsi pandán
k Vojckově sílící deprivaci. A jak už je údělem šašků,
nastavuje svou posunčinou zrcadlo všemu, co se děje okolo něho
– ať to jsou drastické vyšetřovací metody Doktora (Václav
Vydra), který si z Vojcka udělal své laboratorní zvíře, nebo
velkohubá kázání o morálce, jimiž Hejtman (Martin Stropnický)
koření Vojckovo ponižování. A když Plukovní tambor (Michal
Novotný) u portálu souloží s Vojckovu Marií (Lucie
Štěpánková), Blázen pod billboardem onanuje.
Při předpremiéře opouštěli někteří diváci po těchto scénách
hlediště. Ty scény však nejsou samoúčelné. Stejně jako
hromadné výstupy, z nichž čiší primitivnost, živočišnost a
voyeurství davu. Právě díky drsnosti všech těchto sekvencí se
dokážeme lépe vcítit do Vojckovy proměny a pochopit, proč i v
tak mírném a pokorném člověku, jakým Vojcek v podání Pavla
Batěka je, se mohou probudit hlasy a dovést ho k vraždě. Z
jasné koncepce, propracovanosti a přesnosti inscenace je
zřejmé, že režisérovi rozhodně nejde jen o to dostat do
Vinohrad současnou divadelní poetiku (konečně!), ale především
o to vyvolat v divákovi ostrý vjem skutečnosti. Možná
zraňující, ale zároveň oživující jeho citlivost vůči tomu,
s čím se setkává mimo zdi divadla. Protože Vojckem se může
stát – díky četným manipulacím, jímž jsme vystavováni – každý
z nás. Billboard na jevišti ostatně hlásá – Hellou everyone!
Bronislav Pražan
Foto Divadlo na Vinohradech |
