|
|
 Co v srdci zanechává mariánské zjevení?
Česká televize mívá podivné vrtochy: zkrácené verze dokumentů,
které se hrály v kinech, přejmenovává, aby to snad vypadalo,
že uvádí úplně nové dílo. Přesně to se přihodilo i v případě
snímku Panna Maria, Ivetka atd. (ve čtvrtek 14. května ve 20
hodin vysílá ČT2), který jsme dosud mohli vidět pod názvem
Ivetka a hora. Natočil jej Vít Janeček, tvůrce, jenž se
nespokojuje s pouhým zevnějškem zkoumaných událostí, ale
pokouší se zachytit i další, skrytěji související aspekty. Zde
si situaci ještě ztížil: stěží mohl ověřovat zjevování Panny
Marie kdesi na severovýchodním Slovensku v první půli
devadesátých let.
Režisér trpělivě shromažďuje výpovědi zúčastněných (též
rodičů, přátel i hodnostářů řecko-katolické církve), nejvíce
jej zajímá, co si o celé záležitosti myslí právě oni. Vyhýbá
se jakýmkoli hypotézám, odmítá o čemkoli spekulovat či za
každou cenu hledat racionální výklady. Ze tří někdejších
děcek, která se stala svědky zázračného zjevení, se Janečkovi
podařilo přesvědčit jen jediné, dnes již dospělou Ivetu
Korčákovou, aby se svěřovala se svými zážitky a vzpomínkami.
 Iveta
vypráví o svých zkušenostech upřímně a bez postranních úmyslů,
poznenáhlu vyplouvají na povrch manipulativní tendence, jimž
musela čelit (včetně toho, že nepříliš přesvědčena vstoupila
do kláštera, z něhož záhy uprchla), popisuje, jak se změnila
celá její dosavadní existence. Dokáže poutavě popsat své
pocity a současně naznačit jistý odstup, když s nádechem
vědomě vypointovaného paradoxu pronese, že její mystické
zážitky musely být skutečné, když se z nich nezbláznila.
Janeček prochází podhorskou lokalitu, kde se zázrak udál,
vyptává se náhodných turistů i poutníků, které cestou potkává.
Vřazuje se do procesí mezi zbožné návštěvníky, mezi nimiž
převažují postarší lidé, ale když Iveta rozdává požehnání
křížkem na čelo, v zástupu stojí i malé děti. Režisér
přibližuje odlišnou, v lecčems již exotickou kulturu, zejména
táhlé, jakoby nábožné zpěvy, evokující východní liturgii. A
zaznamená i drobné rozdíly třeba při uzavírání církevního
sňatku: zatímco na západě snoubenci prohlašují, že budou spolu
žít, dokud je smrt nerozdělí, v řecko-katolickém obřadu si
slibují věrnost doslova až za hrob – dokud je smrt opět
nespojí...
Jan Jaroš, filmový publicista |
