|
|
 Jiřina
Šiklová, socioložka
O politickém wrestlingu
Často přednáším v různých knihovnách, klubech a na středních
školách „vlastí českých“. Dělám to ráda, myslím si, že to má
smysl. Tento národ se už v minulém století utvářel činností
lidí „zdola“, tím, že lidé v malých městech a na vesnicích
zakládali různé vlastenecké spolky na podporu českých škol,
knihoven nebo turistiky, případně stavěli hasičské zbrojnice a
organizovali se kolem Sokola a Baráčníků.
Tehdy se tomu říkalo spolková činnost, dnes občanské
iniciativy nebo také nevládní organizace, anglicky
non-governmental organization (NGO). Nikdo tehdy nemluvil o
„endžíouismu“ jako importu ze západní Evropy. Pochopitelně –
neexistovala Evropská unie, neměli jsme prezidenta, ale císaře
někde ve Vídni. Obdivuji současné organizátory těchto besed –
většinou to bývají ženy – třeba v Humpolci, Polici,
Strakonicích, Klatovech a dalších městech, která doslova
rozkvétají. Všechno je v nich opraveno a i ty hrozny kytek
visí z balkonů jako na kdysi na obdivovaném Západě.
Z diskusí po přednášce se dozvídám, co si lidé myslí. Jsou
zklamáni. Ne z vývoje v této zemi, ale z jednání našich
politiků. Nerozumí jim. Prý se hádají o ničem, jeden druhého
uráží a nechápe, že tím uráží i úřad, který jeho kolega
zastává. Demokracie, jak víme již od T. G. Masaryka, je
především diskuse, společné hledání toho nejlepšího řešení.
Abych řešení našla, nesmím rovnou odmítnout názor druhého,
shodit ho, ale připustit základní myšlenku svého odpůrce a
rozvinout ji dál, poponést, doplnit.
Proto v diskusi nesmím druhého diskutujícího urazit. I názor,
se kterým nesouhlasím, může přispět k vyřešení problému.
U nás ale politici odporují druhému prostě proto, že je z jiné
politické strany. Kdyby měl stokrát pravdu, stejně nebudou o
jeho názoru ani přemýšlet. Mínění druhého neposuzují, ale
soudí, že toto řešení je špatné jen proto, že druhý
diskutující nenosí stejné stranické triko jako oni. Pletou si
diskusi s fotbalem. Ten je jim asi bližší. Ale i na fotbale
oceňujeme eleganci hry.
To, co provádějí naši politici, má blízko k wrestlingu,
zápasu, v němž je vše dovoleno. Známe ho už z venkovských
poutí. To se dva protivníci vzájemně fackovali (nikdo nevěděl
proč) a publikum se tomu smálo a těšilo se na to, kdo toho
druhého víc praští. Nebyl to boj na život a na smrt, ti dva se
vlastně ani nezranili, byli to jen živí fackovací panáci,
kteří si políčky vydělávali na své skromné živobytí.
Dneska se skoro to samé děje v parlamentu – s tím rozdílem, že
sněmovní zápasníky si platíme z obecních daní. To je pokrok,
dřív si na poutích mohli přijít jen k jelítku nebo kousku
ovaru na přilepšenou. Já bych ho našim politikům dala taky.
Dokonce ještě před diskusí v poslanecké sněmovně, aby už
konečně něco dělali a přestali se jen vzájemně urážet. |
