|
|
O vypreparovaném poselství
„Psát filmy hrané jsem začal z přetlaku témat, která jsem
nemohl zpracovat novinářsky z různých důvodů. Buď jsem k nim
neměl dost reálných výpovědí, nebo dost důkazů a nebo jsem jen
z nich vypreparoval obecně platné poselství,“ vyznal se Josef
Klíma v chatu na webu České televize při příležitosti nedávné
premiéry televizního filmu Svědomí Denisy Klánové, který podle
jeho scénáře natočil režisér Miloš Zábranský. Klímova odpověď
není jen rekapitulací cesty, která ho přivedla k psaní
dramatických příběhů. Svým způsobem je i vysvětlením, proč
jeho snaha dopadla podobně neslavně, jako v případě loňské
třídílné Vlny.
 Přetlak
témat, která Josef Klíma během let svého investigativního
odhalování nepravostí našeho světa nashromáždil, musí být
skutečně velký. Mimořádná musí být i jeho obeznámenost
s konkrétními případy politického kšeftaření a účelového
bratření světa politiky a zločinu. Právě zevrubná znalost
reálií se však autorovi zobecňující umělecké fikce snadno
stane pastí, ze které není úniku. Zejména, pokud neodolá touze
podělit se s divákem o co možná nejvíc informací, která má o
daném tématu. Nedávný příklad scenáristy Martina Ryšavého,
který svou Aljonu proměnil v samoúčelně předramatizovanou
inventuru všech tradovaných historek o osudech ukrajinských
gastarbeiterů v Čechách, je víc než výmluvný. Stejné chyby
jako Ryšavý se dopustil i Josef Klíma v příběhu těžce zkoušené
poslankyně Denisy Klárové.
Polemizovat s Klímou demonstrovanou a divácky samozřejmě
vděčně přijímanou tezí o politice jako džungli utilitárních
zájmů, často s kriminálním pozadím, nemá smysl. Důkazů či
alespoň indicií o její věrohodnosti nabízí sama obrazovka dnes
a denně dostatek. Mimo jiné i v televizních reportážích
samotného Josefa Klímy. Jeho fabulované historce však právě
nutná věrohodnost zoufale schází.
Vše je v ní sneseno na jednu hromadu, účelově typizováno a
podřízeno autorově umanuté snaze o maximální názornost. Navíc
zhusta za použití pokleslé dramatické veteše, hodné spíš
komerčních seriálových blábolů či titulků bulvárních tiskovin.
Namátkou: Idealistickou hrdinkou je někdejší studentská
vůdkyně z listopadu 89; jejím moudrým přítelem a rádcem (a
možná i otcem její dcery?!?) je smrtelně nemocný senátor;
intriky organizuje vzorový padouch, kterého řídí mobilem
vulgární mafián přímo od svého bazénu; romský delikvent je
samozřejmě výborný muzikant; bulvární novinář ukázkově
šmíruje, skandalizuje a manipuluje; poslanci příkladně
pletichaří a kují pikle; pološílená matka zavražděného dítěte
sama vraždí... a tak dále a tak dále.
Schéma střídá klišé a banalita efektní exhibici. Výsledkem je
klopotně vyfabulovaná plakátová moralita, režisérem Zábranským
navíc zrežírovaná jako podivný patetický thriller. Thriller,
v němž absenci napětí a překvapení „zachraňuje“ přehrávaná
psychologie a místy až trapná symbolika – viz nezapomenutelná
scénka, v níž okázale zdrcená titulní hrdinka bloudí v dešti
po nábřeží, až okem spočine na kreaci černo-bílé baletní
dvojice. Asi jako že symbolu věčného boje dobra se zlem...
Scénář Josefa Klímy ke Svědomí Denisy Klánové byl v roce 2006
vyhodnocen jako jeden ze tří vítězných textů ve scenáristické
soutěži Centra dramatické tvorby České televize. To svědčí buď
o snížené kompetentnosti hodnotitelů, nebo o ještě
strašidelnější úrovni ostatních posuzovaných scénářů. Těžko
říct, co je horší.
Jan Svačina, televizní publicista |
