 Blanka
Stárková,
rozhlasová redaktorka a překladatelka
Co všechno obnáší připravit tak náročný projekt, jakým
Španělský rok bezesporu byl?
Pochopitelně se navazovalo na to, co už bylo odvysíláno, na
Rok francouzský, italský, Rok v dopisech, na pořady se
španělskou literární i historickou tematikou. Nazvala jsem
celý projekt sice Španělským rokem, ale bylo to míněno spíše
jako rok španělštiny. I sami Španělé používají pojem
„španělský“ jako zkratku, jakousi jazykovou spojnici, která
zahrnuje jak vlastní Španělsko, tak španělsky mluvící země
Latinské Ameriky. Takže vlastně šlo o kultury zemí španělského
jazyka s důrazem na Španělsko, které je pro nás o to blíž, že
má teď v Praze kulturní zastoupení v podobě Cervantesova
institutu.
Jak vzniká koncepce celoročního rozhlasového projektu?
Stanovila jsem určitý rámcový námět, takové elementární
vodítko, a pak už jednotlivé redakce přispívaly samy.
Kolikrát jste kvůli tomu musela Španělsko navštívit?
Loni jsem tam byla jednou a předminulý rok, to už s představou
budoucího projektu, také jednou. S hispanistkou Anežkou
Charvátovou jsme natáčely v Extremaduře a chystaly zahajovací
cyklus, který dostal název Tvrdá země. Pak jsem ještě
v Andalusii připravovala velký pořad pro Víkendovou přílohu
Vltavy a dokument o putování do Santiaga de Compostela.
Došla jste s poutníky až do Santiaga?
Ne, šla jsem jen část trasy, ale docela ráda bych to jednou
podnikla. Celá řada lidí z Česka se na cestu vydala,
reportérka Pavla Jazairiová o tom napsala poutavou knížku, a
ti, co trasu prošli celou, tvrdí, že putování vás skutečně
změní. Člověk je tam sám se sebou a s překvapením se
poznává...
Co vás přivedlo ke španělštině?
Jak to bývá, na začátku byla náhoda. Studovala jsem na střední
uměleckoprůmyslové škole propagační a užitou grafiku a po
maturitě jsem chtěla ve studiu pokračovat, ale na UMPRUM ani
AVU jsem se necítila. České umění skutečně o nic nepřišlo.
Takže jsem dala přihlášku na Filozofickou fakultu UK, obor
výtvarná výchova. A shodou okolností byl vypsán v kombinaci se
španělštinou.
A vy jste španělsky uměla?
Vůbec ne, ale od dětství jsem se zajímala o všechno, co se
týkalo Peru. Sama nevím proč. Takže jistá osudovost v tom asi
byla.
Měla jsem za to, že když někdo chce studovat cizí jazyky na
univerzitě, pochopitelně vyjma těch exotických, musí mít
alespoň středoškolské znalosti.
Tenkrát to tak nebylo. Po roce 1959, kdy na Kubě zvítězila
revoluce, se u nás španělština začala intenzivně vyučovat, o
nové studenty byl zájem. Nastoupila jsem na univerzitu v roce
1962, paradoxně v době karibské krize. Dodnes si pamatuju, jak
na schody Rudolfina svítilo sluníčko a z tlampačů se ozývalo,
že možná vypukne třetí světová válka.
Měla jste představu, co budete po studiích dělat? Někdy to
člověk dost dlouho neví…
To máte pravdu, myslím, že jsem byla ten případ. Měla jsem
spoustu zájmů a nedokázala jsem se rozhodnout, který je
hlavní. Proto jsem se po škole živila různými brigádami, až se
mi jednoho dne ozval bývalý spolužák, který pracoval
v rozhlasové redakci zahraničního vysílání do Latinské
Ameriky, a řekl mi, že je u nich volné místo sekretářky.
Přišlo mi to vhod, ale brala jsem to jako další provizorium.
Pracovala jsem nějaký čas na smlouvy na dobu určitou, čímž
jsem se ale vyhnula tehdejším pověstným prověrkám, protože
kdyby mě neminuly, sotva bych v rozhlase nakonec zůstala.
Nedovedu si totiž představit, jak bych říkala, že souhlasím se
vstupem vojsk.
Co vám praxe v zahraničním vysílání přinesla?
Začala jsem naplno dělat španělštinu. Denně jsem musela
mluvit, číst a psát španělsky. Pracovala s námi spousta
Latinoameričanů, což bylo pro prohlubování jazykových znalostí
pochopitelně úžasné.
Jezdila jste do Španělska?
Kdepak, to nešlo. Dvakrát jsem byla na stáži na Kubě, ale do
Španělska jsem se poprvé podívala až v roce 1990.
Kuba v době intenzivního budování socialismu, to byl v
Československu téměř mýty opředený fenomén.
Celkem jsem tam strávila čtyři měsíce na počátku sedmdesátých
let a zkušenost to byla úžasná. Byť jsem znala absurdity
našeho socialismu, nebylo to přenosné. Když jsem na Kubu
přijela poprvé, myslela jsem po týdnu, že musím domů, že to
tam kvůli jejich obezřetnému odstupu vůči cizincům psychicky
nevydržím. Například ani jediný kubánský kolega si přede mnou
nikdy slovíčkem nepostěžoval. Ani na počasí ne! Teprve po
deseti dnech mi hlasatel, který mě učil výslovnosti, nesměle
řekl, že si na povinných brigádách při sklizni třtiny udělal
mozoly. Brala jsem to jako naprostý průlom v konverzaci.
Jak to vypadalo v kubánském rozhlase?
Hlavně jsem se tam učila výslovnost. Po Kubě jsem sama
cestovat nemohla, jen v doprovodu zástupce Úřadu pro
spolupráci s národy. Jistou dobu mi nedošlo, že mě normálně
monitorují. V redakci mě tehdy nejvíc překvapila obrovská
podrobná mapa Vietnamu a v ní zapíchané špendlíčky, které
přesně vystihovaly stav na skutečném bojišti. Jako by se
válčilo za humny Havany. Redaktoři chodili ozbrojeni – to jsem
ještě nevěděla, že všichni mají povinnost sloužit v jakési
domobraně a hlídat podniky. Jinak jsou ale Kubánci neobyčejně
příjemní. Jenže takhle ve zkratce to nejde vyprávět, to je na
dlouhé povídání...
Šárka Vieweghová
Foto David Novotný
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 7. dubna. |
