Číslo 16 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s rozhlasovou redaktorkou a překladatelkou.
Blankou Stárkovou.

Iluze a deziluze Karla Kryla

Letošní rok je plný výročí Karla Kryla. 3. března uplynulo patnáct let od jeho smrti, 24. března čtyřicet let od vydání alba Bratříčku, zavírej vrátka, 12. dubna by se Kryl dožil pětašedesátky. V září navíc uběhne čtyřicet let od jeho odchodu do emigrace, na sklonku roku naopak dvacet let od triumfálního návratu do vlasti. Připomínat Karla Kryla je ale dobré nejen s ohledem na kulatá i půlkulatá výročí. Mýtů, kterými jsou jeho život i postoje opředené, totiž zhusta zneužívají lidé, s nimiž by asi sám písničkář neměl slitování.

Jedno je nad slunce jasné: o Kryla je stále velký zájem. Jeho písně vycházejí znovu a znovu v reedicích i na nejrůznějších kompilačních albech, totéž lze říci i o autorově poezii, próze a písňových textech. Pozornost stále poutají také jeho názory publikované po roce 1990 v nesčetných interview, tu pronikavé až prorocké, jindy zjednodušující. Zřejmě i proto se stal Kryl veřejným majetkem a přivlastňuje si ho kdekdo – polepšení skinheadi či nepolepšení, protože nepolepšitelní extremisté z opačného okraje politického spektra. Je asi zbytečné poznamenat, že právě komunisté přitom Kryla vyštvali ze země.

Z fabriky do rozhlasu

Krátce po komunistickém uchopení moci v roce 1948 vtrhla do tiskárny firmy Kryl a Scotti v Kroměříži skupinka mužů s kladivy a krumpáči a zakrátko zcela zničila vybavení dílny, v níž od první republiky vycházela díla bratrů Čapků, Petra Bezruče či Jana Zahradníčka a kde vytvářeli vzácné tisky Max Švabinský nebo František Tichý. Na tu spoušť se musel dívat i vnuk zakladatele firmy, tehdy pětiletý Karel. To, co viděl, se mu uložilo hluboko v paměti.

Od kumštu ho traumatický zážitek z útlého dětství naštěstí neodradil. Po absolvování základní školy studoval keramiku na průmyslovce v Bechyni a začal jezdit mezi trampy. Na osadě Zlatý klíč přičichnul k písničkaření. A když na Vánoce dostal od rodičů gibsonku, bylo o jeho směřování rozhodnuto.

Po maturitě Kryl nastoupil do porcelánky v Teplicích, ale už v té době psal písničky. První z nich natočil přičiněním recitátora a publicisty Mirka Kováříka v roce 1966 v ústeckém studiu Československého rozhlasu. Vzápětí mu nabídl systematickou spolupráci Miloš Zapletal a Kryl se stal volným spolupracovníkem ostravského rozhlasu. Měl na starost pořady pro mládež a dost času na to, aby nahrával písničky.

Zkraje roku 1968 začal Zapletal Krylovy skladby posílat do Prahy, kde tehdy Jiří Černý připravoval populární rozhlasový měsíčník s celorepublikovým dosahem Dvanáct na houpačce. Písničkám Karla Kryla se zprvu nevedlo, vše ale změnila titulní píseň jeho budoucího gramofonového debutu reagující na okupaci Československa v srpnu 1968.

Bratříčkem k dekadenci

Zrod proslulého protestsongu s čitelnou metaforou je stále vzrušujícím otazníkem. V jednom z rozhovorů Kryl tvrdí, že ho k písni inspiroval náhodně zaslechnutý rozhovor dvou malých kluků o tom, co se 21. srpna toho tragického roku vlastně stalo. Karlův o tři roky mladší bratr Jan je zase přesvědčen, že „bratříčkem“ je v té písni on, že byla napsána pro něho. Existují i další hypotézy, naznačující, že měl Kryl základy skladby pohromadě dávno před tím, než do země vnikly cizí armády a že text pouze aktualizoval – tak, jak to udělal s písní Jeřabiny, jež existuje v „předokupační“ i „pookupační“ verzi.

Ať už to bylo jakkoli, díky skladbě Bratříčku, zavírej vrátka se Kryl doslova přes noc proslavil. To už pobýval v Praze, kde byl zaměstnán jako asistent scény v Československé televizi. Současně koncertoval a začal připravovat dlouhohrající desku. Bylo jasné, že pokud má vyjít, musí se tak stát co nejrychleji – do prvního výročí agrese, poznamenaného pouličními bitkami a završeného pendrekovým zákonem zbývaly sice ještě měsíce, ale cenzoři už se začali činit. Album s titulní fotkou Josefa Koudelky zachycující mladíka s terčem na zádech vyšlo tři dny po památné „odvetě“ za okupaci – vítězství našich hokejistů nad Sovětským svazem na mistrovství světa ve Stockholmu.

Komunistický týdeník Tribuna vzápětí desku opatřil sloganem „Zpěvem k dekadenci, nihilismu, cynismu a vulgárnosti“. Bylo nabíledni, že Kryl v Československu dlouho nezůstane.

Kde domov můj?

V září 1969 se Karel Kryl nevrátil z folkového festivalu v Bavorsku. Usadil se v Mnichově, kde začal spolupracovat se Svobodnou Evropou. Publikoval tu autobiografický „průseriál“ Krylogie, připravoval hudební pořady, později měl pod palcem také sport. Redaktorem a hlasatelem na plný úvazek se však stal až v roce 1983. To už měl vydány své exilové desky: Rakovinu, Maškary, Karavanu mraků, Plaváčka… Do normalizované vlasti je posílal v rafinovaných obalech naznačujících, že uvnitř jsou třeba vídeňské valčíčky.

Do Československa se mohl podívat až v listopadu 1989. Původně jel domů na pohřeb své maminky – úřady zřejmě v té době už rezignovaly na ostražitost a pustili do rozpadající se sovětské državy i vyhlášeného nepřítele socialistického zřízení. Kryl přijel přímo uprostřed sametové revoluce, čerstvě ustaveným Občanským fórem byl obratem kontaktován a vzápětí už z balkonu Melantrichu společně s Karlem Gottem zapěl státní hymnu.

To, co následovalo, nepochybně přispělo ke Krylovu předčasnému úmrtí. Zpěvák jako by chtěl co možná nejdřív dohnat léta zmarněná emigrací. Nekonečná šňůra koncertů, po nichž takřka vždy následovaly dlouhé hodiny diskuzí s příznivci i náhodnými hosty nejrůznějších hospůdek a barů, katastrofální životospráva, neschopnost „vypnout“, odpočívat.

Kryl byl zprvu okouzlen euforickou atmosférou převratu, byl dojatý z velkorysého přijetí, jakého se mu doma dostalo, ale to vše rychle pominulo. Stále intenzivněji se ho zmocňovaly pocity zmaru z „posametového“ vývoje společnosti. Nedokázal se smířit s převlékači kabátů, s papalášstvím nového politického establishmentu, s generálním pardonem pro viníky normalizačního marasmu. Sžíralo ho, že novodobí mocní mu nechtějí naslouchat, že ho přehlížejí. A nejvíce ho zranil rozpad Československa. Protestoval, burcoval, ale ve svém rozhořčení také střílel vedle a leckomu ublížil. „I nenávist k nízkostem pitvoří rysy, i hněvem nad bezprávím hrubne náš hlas,“ napsal kdysi Bertolt Brecht...

Ke svým padesátinám chtěl s herečkou Danielou Bakerovou uspořádat rozsáhlé turné s recitačním pásmem ze své poezie. Už k tomu nedošlo. Nad ránem 3. března 1994 zemřel v mnichovské nemocnici na rozsáhlý infarkt. Manželka Marlen a jeho zpovědník Anastáz Opasek ho pochovali na svatomarkétském hřbitově v Praze na Břevnově, kousek od filozofa Jana Patočky a nedaleko od neméně nepoddajného kolegy ze Svobodné Evropy Ivana Diviše.

Archivy promlouvají

Karel Kryl napsal v průběhu svého života na 170 písní a prakticky všechny, které se dochovaly, byly už dávno zveřejněny. Obraz písničkáře, básníka, ale jistě i velmi přesvědčivého recitátora si však můžeme průběžně doplňovat díky donedávna neznámým nahrávkám, které čas od času objeví rozhlasoví redaktoři a archiváři.

Michal Lázňovský například v loňském Radiodokumentu ČRo 3 – Vltava představil unikátní snímek, jenž se zachoval v pozůstalosti výtvarníka a fonoamatéra Huga Kratošky. Kryl tu recituje rozsáhlý výběr z veršů Francoise Villona v překladu Otokara Fischera. Nahrávka pořízená v první polovině sedmdesátých let v Kratoškově bytě v Urbachu u Frankfurtu nad Mohanem upomíná na úplné Krylovy začátky – jedním z jeho prvních veřejných vystoupení bylo v roce 1966 villonovské pásmo, které společně s Václavem Duškem nastudovali v teplickém Divadélku na zámku.

Jiný poklad objevil v archivech Českého rozhlasu Ostrava redaktor Jiří Tieftrunk. Díky promyšlenému činu některého z rozhlasových pracovníků, ale možná i souhrou šťastných okolností byly v oddělení mluveného slova desítky let „maskovány“ dva pásy Krylových písní z konce šedesátých let. Zuřivé roky mazání zapovězených interpretů přežily tři dosud nepublikované písně, ale především různé verze dnes už legendárních skladeb, ať už se změněným aranžmá či s obměněným textem.

Jazyk jako zbraň

„Jazyk může být strašlivá zbraň. Jazykem lze zabít mnohem spolehlivěji než čímkoli jiným – ale musí se to umět. Takoví lidé se pak buď likvidují, nebo přeplácejí,“ zamyslel se Karel Kryl nad nejdůležitějším ze svých pracovních nástrojů v knižním rozhovoru s Milošem Čermákem Půlkacíř.

Krylův jazyk strašil představitele minulého režimu a značně nepohodlným byl i pro polistopadovou politickou garnituru. Z paměti lidí ho však nevymazali ani komunisté ani jejich polistopadoví pragmatičtí nástupci. A přeplatit se nenechal, od jedněch ani od druhých. Naštěstí pro nás, jeho posluchače.

Milan Šefl